Jaké jsou nejčastější mýty a fámy o blues?
- Pavel Jartym
- 4. 1.
- Minut čtení: 6
Znáte to, jeden něco řekne, druhý to zopakuje, třetí interpretuje… A co na začátku bylo myšleno v dobré víře jasně a srozumitelně, je na svém konci naprosto zkomolené až k nepoznání. Neboli jeden o koze a druhý o voze. Proto si pojďme ve světě blues udělat trochu více jasno, aby se nám v něm lépe svobodně dýchalo a orientovalo na všechny jeho světové hudební strany.
Jen ještě připomenu, že první článek tohoto webu byl o tom, proč je vlastně blues nejlepším žánrem na světě - a některé body z něho a z tohoto dnešního článku se budou k sobě v něčem prolínat jako volně plující mraky.
Je to hudba pro staré lidi
Vážně? Víte, kolik například ročně cca lidí navštíví největší bluesový festival na světě v Chicagu? Je to přes 500 tisíc lidí. A myslíte si, že to všechno jsou jako důchodci a obecně jen staří lidé? Ha ha.
To je jak s jazzem, ten je prý také jen pro páprdy (já jsem si to teda regulérně ve svých sedmnácti vážně myslel). Houby s tercií je pro páprdy.
Je blues nuda? Dá se na něj tančit? Co si o něm mám přečíst? Jak ho mám hrát apod.? Přečtěte si také článek: Blues, vše, co jste chtěli vědět, ale báli jste se zeptat.
Přátelé, blues přitahuje každým rokem tolik mladých lidí, že je to až k neuvěření. Tím na sebe nádherně navazují generace za generací.
Navíc potvrzujícím a fascinujícím toho jevem jsou muzikanti např. dnešní bluesové generace, kteří se na velkých pódiích cítili skvěle už od svých náctiletých let - Jonny Lang, Joe Bonamassa, Gary Clark Jr., Marcus King, Derek Trucks, Larkin Poe, Quinn Sullivan, Christone “Kingfish” Ingram a mnoho dalších bychom mohli jmenovat. Podívejte se, jak malý Derek Trucks (myslím, že mu tady bude asi 14 let) naprosto fenomenálním způsobem hraje vyzrále Laylu.
Pravda je ta, že blues je vskutku, žánrově řečeno, ctihodným kmetem (přeci jen pamatuje konec 19. století a počátek 20. století), ale překvapivě takovým, kterému proudí v žilách neustále čerstvá krev.
Blues je proto podle mě jako nádherný strom se staletou kůrou, jenž nese nové a nové listy. Zlatavé, červené, zelené, více do hněda atd. Každý člověk a muzikant si z toho stromu vezme “hudebních živin” kolik potřebuje a svou unikátní barvu hudebního vyjádření si postupně za nějaký ten čas vytvoří.
Za každým blues stojí ďábel
Ano, a nejlépe na rozcestí, kde vám “naladí” kytaru, ale za oplátku si vezme vaši duši a už nikdy nenajdete spásu a klid, ani v tomhle životě, ani v tom věčném. Tohle se traduje o Robertu Johnsonovi - praotci moderního blues, kterému hold skládají všichni od Claptona až po Rolling Stones. Jenže, ono to všechno bylo jaksi jinak a složitější.
Jedna věc je nezlehčovat rovinu duchovní a psychologickou, která má jistě své místo v životě člověka, a to každého. Ale druhá rovina je, vypnout rozum a věřit všemu, co se ke mně dostane. Takže přátelé, za každým blues ďábel rozhodně nestojí. Pozadí historie a kultury afroamerického lidu, ale i lidu z Evropy, který přijel na americký kontinent je plná souběhu dobra a zla, a vždy to tak bylo, protože sami my lidé, to nemáme jednoduché sami se sebou, natož s druhými. Na to kolikrát si vystačíme my sami, bez ďábelského přičinění.
Vládnou nám vášně a touhy. A to, že blues má svou vlastní tzv. mytologii? A jaká kultura ji nemá? A to, že v nějakém textu je použito slovo “Devil” nebo “Jesus” ještě nic samo o sobě neznamená, důležitý je kontext. Šlo o metaforu, reálný otisk toho slova, nebo ještě něco jiného?
Nesuďme povrchně, jen proto, že máme často sklon mít na vše hned jednoznačný názor jako neblahý Brouk Pytlík.
Je to čistě smutná a naříkavá hudba
Ne, přátelé, je to hlavně hudba houpavá. Rytmus bluesového songu se především houpe a houpe. Více či méně pomalu jako třpyt slunce na vlnách řeky. To, že člověk díky blues dával světu a lidem okolo najevo expresivitu, že ho něco bolí, trápí, či ho i něco potěšilo? To přece hned neznamená, že máte depku nebo euforickou blaženost až na záda.
Když něco uznáte a projevíte, naopak se toho můžete zbavit, nebo to důstojně prožít (to důstojně, použil Marcel Flemr, když jsem s ním dělal rozhovor, co je to blues, díky za inspiraci a zdravím Marcela :)
Starost, bolest, strach, radost, naděje a další emoce jsou pro nás lidi naprosto přirozené, protože život nemusí být někdy jednoduchým zapískáním v srdci lidské píšťaly na jedoucí lokomotivě jménem čas.
Tím nechci říct, že blues nemá žádnou konotaci se stavem cítit se “blue”, melancholicky a mít splín apod., ale není to ze své podstaty depresivní hudba, která říká, není žádné východisko, žádný exit a nic nemá smysl.
Právě proto je blues živé a vždy bude, protože se snaží být blíže tomu, co skutečně jako lidé cítíme a nějak to vyjadřujeme. Emoce člověka nejsou jen hřejícím sluníčkem na potkání.
Je to menšinový žánr
Tohle je hudební vtip vtipů. Pravda bez jakýchkoliv skrupulí je, že bez blues by nebyl jazz, rock and roll, soul, rock, metal, nebo hip-hop a nezapomeňme na pop. Ale kdybyste se mě zeptali, jak je to možné, že to blues takhle vše poňouklo ke svému hudebnímu pohybu? Odpověď by byla obšírnější než umožňuje formát tohoto článku. Takže někdy příště.
Na druhou stranu, buďme spravedliví v tom, že dnes svým způsobem menšinovým žánrem vlastně jako je, ale pozor, záleží kde a jakým způsobem se na to dívá. Např. u nás v ČR má blues už nějakou svou pevnou historii (i když asi menšinovou oproti jiným zemím jako je Británie, Polsko nebo USA) se skvělými muzikanty a lidmi, co stojí za Blues Alive festivalem (doporučuji rozhovor s Ondřejem Bezrem). Buďme tedy za to rádi, že i u nás už zapustil ten nádherný strom své kořeny.
Britské blues v 21. století? Podívejte se, kdo a jak tam dnes frčí.
Musí mít striktně formu 12 taktů
Leda tak na půdě. Co vás nemá - proč by mělo být blues odsouzené do 12ti otáček za minutu? Blues zná nepřeberně forem, počet taktů a harmonií. 12 taktů a 3 akordy je skvělé poznávací znamení, ale byla by škoda se u toho zastavit v tom smyslu, že tady načrtneme hranici blues a budeme to celé žárlivě střežit. Právě to, že “blue” noty a atmosféru skladby můžete mít i ve složitější harmonicky-melodicky napsané písni, je skvělým důkazem toho, že tvořivosti se prostě meze nekladou.
Myslím, že např. Chris Rea byl hezkým příkladem, jak po svém hrát a tvořit blues.
Tím chci říct, že bezbřehý experiment bez chuti a tvaru, to rozhodně v blues fungovat nebude, protože s bluesem souvisí výsostně formát písňového charakteru, ale když znáte řemeslo a dokážete tam dát svůj jedinečný otisk vnímání rytmu, harmonie a melodie, tak kde jsou pak ty hranice?
Běloch nikdy nemůže blues zahrát dobře
A to je právě na blues tím nejkrásnějším. Skrze vyjádření emocí nás má spojit v našem lidství a ne nás rozdělovat. Hrát si na barvu pleti je především nejapná blbost. Duše barvu nemá, protože je věčná a krásná. A pravé blues se hraje duší skrze hlas a prsty. Kde máte jakou pleť? Ten, kdo říká, že blues hrají dobře jenom lidé barvy Z nebo Y, takový člověk je slušně řečeno moula a hlupák.
Mimochodem, co takový Eric Clapton, John Mayall, Charlie Musselwhite, Chris Barber, Van Morrison, Robben Ford, Johnny Winter, Mike Bloomfield, nebo Stevie Ray Vaughan? Myslíte si, že dobře zahrát blues neumějí?
Všichni, co hrají blues jsou existenční trosky a alkoholici
Smutný život může mít kdokoliv, to vůbec nijak nesouvisí s blues. A to, že v raném počátku 20. století blues odráželo skutečně těžký život černošského lidu na jihu USA, plný otroctví, pak segregace a předsudků, a tím pádem hudebníci jako Leadbelly znali i vězeňské prostředí, to je prostě historický fakt. Ale tyto věci nedeterminují blues navždy.
Je pravda, že juke-jointy, kde se o sobotách hrálo a tančilo (a často to byli jediné chvíle, kdy si otroci mohli “vyhodit z kopýtka”), byly drsným prostředím, ale to má jak píši výše silný kontext na daný sociologicko-kulturní aspekt a hráz mezi bělochy a černochy na jihu USA. Tím neomlouvám, že někdo páchal vědomě bezpráví a jiné zlo, ale jen chci poukázat na to, že věci bývají v realitě složitější a lidské akce mají nějakou plynulost příčin a důsledků.
Musí se zpívat pouze v anglickém jazyce
Angličtina má tu přednost, že je zpěvná, to ano. Ale upřímně, např. náš český jazyk zase zná mnoho zákoutí a půvabů květnatého vyjádření, která jen tak nějaký jazyk nemá. O jazyku to tedy vidíte také není.
Tipy na české blues? Napsal jsem zde.
Nakonec, i když nebudu nutně např. rozumět pouštnímu blues nomádských Tinariwen, přesto na mě ta síla celku mocně dýchne. Nechť vzniká blues v každém jazyku, vždyť od toho ta pestrost na světě má být.
A ten největší mýtus?
To je ten, že si ho lidé, kteří hudebně moc celkově k té nádherné afro-americké větvy neholdují, nemohou také zamilovat. Ono totiž jde v životě všechno.
A já pevně věřím, že tento blog, který jsem se rozhodl vytvářet o bluesově hudbě, bude malým průvodcem a rámem do nádherného hudebního světa. Těmi dveřmi jste už vy sami. Kam budete dále pokračovat, je už jen na vás samotných.
Děkuji, že jste dočetli až sem a těším se zase někdy při našem společném objevování té pozoruhodné bluesové krajiny.
Komentáře