Pavel Jurečka: Co je to strach a jak s ním pracovat?
- Pavel Jartym
- 1. 1.
- Minut čtení: 5
S mým švagrem, motivačním koučem Pavlem Jurečkou jsme už v minulosti probírali téma pozornosti, kterému se dostalo pěkného ohlasu od čtenářů tohoto blogu.
Proto jsme se oba rádi pustili do dalšího nosného tématu - strachu.
I. Původ a účel strachu
Já: Jaký je původ a účel strachu?
Pavel Jurečka: Strach je přirozený ochranný mechanismus organismu; jeho hlavním účelem je zachování života a ochrana před nebezpečím. Strach je v zásadě užitečný, pokud je v přiměřené míře. Jeho původním a jediným účelem je ochrana života, nikoli jiné účely. Každý živočich pociťuje strach.
Veškeré strachy a obavy v životě pramení ze strachu ze smrti nebo strachu ze selhání a odmítnutí. Z evolučního hlediska jsou tyto dva strachy podskupinami strachu ze smrti, protože selhání nebo odmítnutí v minulosti často znamenalo ohrožení života. Dalo by se říct, že veškeré strachy a obavy v životě zapříčiňuje nakonec strach ze smrti nebo strach ze selhání a odmítnutí.
Já: Jak se to vlastně stane, že dostaneme, nebo máme strach?
Pavel Jurečka: Strach se objevuje ve chvíli, kdy člověk opouští komfortní zónu, protože změnu mozek vnímá jako nebezpečí. Mozek považuje komfortní zónu za bezpečí a strach mu brání toto bezpečí opustit, stejně jako v pravěku bránil strach opustit jeskyni. Člověk může mít strach z čehokoli, včetně fobií, které jsou konkrétními druhy strachu. Absence strachu by jinak znamenala mozkovou poruchu; strach nemají pouze psychopati.
II. Komfortní zóna
Já: A jak bys popsal blíže tu komfortní zónu?
Pavel Jurečka: Komfortní zóna je vnímána jako zóna bezpečí - to, co známe a kde se cítíme jistě. Je zajímavé, že každý člověk má jinou komfortní zónu a jinou hranici jejího narušení. Komfortní zónu lze poznat, když se ji člověk pokusí překročit: objeví se nepříjemné pocity a člověk se najednou necítí v pohodě. To na sobě okamžitě každý pozná.
Já.: Jaké jsou nejčastější příznaky, že opouštíme komfortní zónu?
Pavel Jurečka: Zvýšený krevní tlak, bušení srdce, brnění v těle, zúžené (tunelové) vnímání, zkreslené vnímání reality, pocení, koktání a iracionální chování (příprava na útěk nebo útok). Všechny tyto projevy jsou fyzické reakce na to, že nás určitá situace stresuje (ohrožuje).
Krásným příkladem úrovně stresu může být plánování kroků k nějakému cíli. Pokud má člověk pouze cíl a nemá jasný a konkrétní plán, bývá během cesty méně ve stresu. Může se nechat překvapit a těší se na to, což snižuje strach. Naopak pokud má člověk přesně danou cestu a plán, má větší obavy, že se něco stane a plán bude narušen. To vede k většímu stresu a obavám. Důvodem je, že narušení plánu je vnímáno jako narušení komfortní zóny, což vyvolává strach a stres.
Já: No a to je právě zajímavé, protože já jsem i četl o tom, že příčinou stresu jsme my sami a ne naše okolí. Co si o tom myslíš?
Pavel Jurečka: To je pravda. Stres vychází z nás samotných, z našich očekávání a z jejich nenaplnění. Vytváříme si ho v „bublině“ vlastního myšlení. Dlouhodobě potlačovaný stres vede k hormonální nerovnováze, což ústí ve zdravotní problémy.
Já: A jak často se stane, že když opustím komfortní zónu, že selžu.
Pavel Jurečka: Když člověk překročí komfortní zónu, často selže, něco se mu nepovede nebo bude odmítnut. Je pravděpodobnější, že hned napoprvé neuspěje, než že uspěje.
Já: A je důležité i tak se snažit svou komfortní zónu překračovat?
Pavel Jurečka: Překračování komfortní zóny je klíčové pro osobní růst a plnohodnotný život, nejen pro pouhé přežívání. Stereotypní život (žití v neměnné komfortní zóně) vede k nespokojenosti, stížnostem a neštěstí, protože je pro organismus nepřirozený. Lidé žijící ve stereotypu jsou často nespokojení a hledají vinu všude kolem sebe.
Je zajímavé si uvědomit, že naše tělo není stavěné na takový „vegetativní“ život; potřebuje impulzy pro pestrost a určitou míru stresu, aby se udržela hormonální rovnováha a kortizol se tvořil v přirozené míře. Absence „zdravého“ stresu vede k hledání náhradních zdrojů, například rozčilování se u zpráv nebo při sledování fotbalu.
V souvislosti s hormonálními změnami jsou zajímavé zrcadlové neurony: díky tomu, jak fungují, mozek vnímá cokoliv, co naše oči sledují nebo co si představujeme, jako by to sám prožíval. To následně vyvolává stejné hormonální reakce v těle, jako kdybychom danou věc skutečně dělali nebo zažívali.
III. Co dělat, když mám strach?
Já: Dobře, a když si člověk uvědomí, že má strach a chtěl by s tím něco dělat, co teď?
Pavel Jurečka: Prvním krokem k překonání strachu je jeho analýza: položit si otázky: Proč se bojím? Co se stane, když se to stane? Změní se něco? Co se stane, když to neudělám? Bude všechno tak, jak je to teď? Cítím se teď vlastně dobře? Pokud zůstane vše stejné nebo se to zhorší, může to motivovat k akci. Podpora druhých lidí má také obrovskou sílu, protože stres se rozloží a člověk cítí, že na to není sám.
Je důležité si uvědomit, že opakované vystupování z komfortní zóny ji jakoby „rozšiřuje“ a usnadňuje další překonávání. Často je strach zbytečný a pouhou vědomou analýzou se může „rozplynout“. Někdy se lidé paradoxně bojí úspěchu, protože znamená opuštění komfortní zóny a změnu, nebo mají pocit, že si úspěch nezaslouží; to je problém se sebevědomím. Jednou překonaný strach se nemusí vrátit se stejnou intenzitou.
Já: Dá se říct, že překonání strachu je vlastně transformačním procesem?
Pavel Jurečka: Ano, čelit strachu je základní transformační krok, který vede k dalšímu růstu v životě člověka. Když chce člověk v životě cokoli změnit, vždy bude čelit strachu. Je potřeba vykročit do neznáma, opustit komfortní zónu a počítat s tím, že to bude bolet. Je důležité „zavřít oči a udělat ten krok“, smířit se s nepříjemným pocitem a jít do toho. Platí pravidlo, že to není lehké, ale jde to.
IV. Rozšiřování komfortní zóny a autenticita
Já: A jak funguje to rozšiřování komfortní zóny?
Pavel Jurečka: Jakmile se člověku podaří překonat jednu věc, je dobré snažit se překonat další, například v následujících dnech nebo týdnech. Tím se komfortní zóna postupně „zvětšuje“. Napadá mě analogie ke cvičení – svaly se zvětšují a sílí, ale když s cvičením přestaneme, opět se zmenší. Stejně tak mozek i komfortní zóna zakrní, pokud se pravidelně „nerozšiřují“.
Já: No, takže se dá říct, že to vlastně nemám moc v životě jednoduché. A vidím tam zajímavý paradox, že mozek se nás v komfortní zóně snaží chránit, ale zároveň, nás z ní nutí vyjít.
Pavel Jurečka: Tento protipohyb je dán složitostí našeho mozku, kde logická a emoční část nefungují vždy v souladu. Emoční část tíhne k bezpečí a příjemným pocitům v komfortní zóně, zatímco logická část může najít důvody ke změně a k růstu, pokud je k tomu dostatečná motivace. Zde se podle mého názoru často podceňuje síla myšlení. Lidská mysl má obrovskou sílu a dokáže překonat extrémní fyzické i psychické bariéry, například matka zvedající auto při záchraně svého dítěte nebo chůze po žhavých uhlících. Tato vnitřní rozpolcenost mezi emoční touhou po bezpečí a logickým poznáním smyslu změny ukazuje, že když člověk vědomě přehodnotí své myšlenky a jedná v souladu se svými hodnotami navzdory strachu, vzniká autenticita. To se už dotýká hodnot, zejména autenticity v životě.
Já: No, pokračuj klidně dále.
Pavel Jurečka: Autenticita znamená žít podle vlastních hodnot a pocitů, tedy podle toho, co člověk sám považuje za správnou cestu. Pokud se člověk drží toho, co mu říkají druzí, a nežije svůj život podle sebe, autenticita v jeho životě chybí. V takovém případě se stává „hříčkou“, což se časem projeví. Život bez souladu s vlastními hodnotami vede k neustálému stresu.
Lidé se často nechávají ovlivnit druhými, které vnímají jako „autority“ osoby s rádoby „dobrým životem“, ačkoliv tito lidé mohou být vnitřně nešťastní. Nejhorší jsou tzv. podlamovači, jak jim říkám; jde o toxické lidi a pseudoautority, kteří odrazují od opuštění komfortní zóny, udržují jedince ve stereotypu a omezují jejich potenciál. Používají fráze jako „ne, nedělej to“, „to je blbost“, „to je hovadina“, „raději se na to vykašlat“, „to nemá smysl“, „to nejde“, „na to nemáš“, „tam se na to nehodíš“. Tito lidé jsou sami „úplně uvězněni“ ve své komfortní zóně a nechtějí ani vidět, aby někdo jiný něco dokázal. Je lepší je ignorovat a nebrat je vážně.
Komentáře