Marcel Flemr: Co je to blues? Jde o emoci a pravdivost
- Pavel Jartym
- 31. 12. 2025
- Minut čtení: 7
Marcela jsem poprvé osobně potkal na finále Czech Blues Challenge 2025 v Černošicích. Hned mi jako člověk byl sympatický. Šla z něho dobrá atmosféra. A soutěž vyhrál naprosto zaslouženě. To, že je to na české bluesové scéně známá tvář, o tom žádná, ale v Černošicích předvedl originální zvuk - sestavil si vlastní one-man band, hrál si basu, kytaru, zpíval a jel bicí. Jako vážně mazec. Přesvědčte se sami na videu níže. Držím ti palce Marceli v Polsku 2026, kde nás budeš za ČR reprezentovat na evropském formátu. A pojďme na rozhovor na téma, co je to blues s Marcelem. Má 4 tematické kapitoly.
I. Co je to blues?
Pavel: Marceli, co je podle tebe blues?
Marcel Flemr: Hele, já ti nebudu dávat hned jednoduchou definici, spíš se ti pokusím udělat takovou svou myšlenkovou mapu. V první řadě je tu blues jako žánr, který dneska lidé nějak znají – to je ta obecná rovina, pod kterou si představíš třeba Erica Claptona nebo B. B. Kinga a z těch novějších např. Joe Bonamassu. A pak tady u nás v „Kotlince“ si pod tím naše máničky často představí i nějaké „bigbítové kapely“, které se k blues hlásí, ale nemají s ním vlastně nic moc společného. Když totiž v USA řekneš blues, tak to má úplně jinou konotaci.
Pak je tam rovina kulturního, historického a politického kontextu. Blues vzešlo z utrpení černošského lidu v USA. Vyrůstalo z pracovních zpěvů, field hollers a spirituálů, které používaly africký princip call and response. Má sice kořeny v Africe, to je jeho hudební základ, ale ten název „blues“, od slova blue, tedy smutný, se ujal až v USA.
Je zajímavé, že blues bylo původně spojené s „nečistými“ místy, jako byly bary a nevěstince, a proto bylo vnímáno jako hudba „od ďábla“. To je velký rozdíl oproti gospelu, který se zpíval v kostele.
Vzniklo i unikátní hudební napětí, takzvané blue notes – zejména snížená tercie, kvinta a septima –, a to kvůli snaze adaptovat africké melodické cítění na evropské durově laděné nástroje. Blues je předchůdcem jazzu a samozřejmě i rock’n’rollu – ten osobně označuji za takové „blbě zahrané blues“ především bílými lidmi, kteří tak docela nepochopili, nebo neuměli dobře zahrát swing a shuffle. Tak to zkrátili na osminy a hráli to vlastně tvrdě, křečovitě a vznikl z toho nový žánr.
Velmi výstižně to definoval Willie Dixon a další, když řekli, že blues je kořenem vší moderní populární hudby: „blues are the roots and the rest is the fruits“. Má blízko k appalačské muzice, bluegrassu, country a dokonce i k irské hudbě. Z Afriky přineslo rytmus, zatímco pentatonická stupnice je vlastně univerzální – používali ji jak Afričané, tak irští přistěhovalci. Měl jsem souseda, který hrál na banjo starou appalačskou muziku 19. století. Ukázal mi techniku clawhammer, kdy do toho mlátíš a vytrháváš struny. Je to archaická perkusivní technika, která je paralelní k bluesovému cítění rytmu a frázování.
Pavel: Ty jo, to jsem vůbec nevěděl. A zmínil jsi pentatoniku. Můžeš mi ji vlastně víc přiblížit?
Marcel Flemr: Pentatonika je naprosto univerzální stupnice. Reagují na ni všichni lidé na zemi, což hezky demonstroval třeba Bobby McFerrin, když ji nechal zpívat publikum kdekoli na světě. Je všudypřítomná, najdeme ji v indických, arabských i „našich“ stupnicích. Jedná se o pětitónovou stupnici, velmi často v mollové podobě. Afričané měli nástroje laděné v této stupnici, vnímám ji jako základní, archetypální stupnici země.
Pavel: Díky za upřesnění, klidně pokračuj v tom povídání, co je to blues.
Marcel Flemr: A pak je tady osobní a filosofická rovina toho, co je blues. Pro mě je blues především autentická pravda. Jde o to, jestli je ta hudba pravdivá a autentická. Pokud není, je to „fake“. Blues sice odráží životní utrpení, smutek, opuštění a chudobu, ale také radost a optimismus. Zpívání o problémech ti pomůže je integrovat a zachovat si důstojnost. Důležité jsou příběhy, které se skutečně staly, a emoce, které do nich umělec vloží. Tyto silné texty rezonují archetypálně skrz generace. Autentičnost pro mě znamená klidně i převzít song a přetvořit ho podle sebe, s vlastní vibrací, která rezonuje s duší a rukopisem, ne jen kopírovat.
Pro mě je blues mnohem širší definice než jen žánr. Můžeš mít pouštní blues, indické blues, africké blues. Jde o tu emoci a pravdivost. V blues je důležitý také prvek předávání. Dřív nebyly žádné školy ani YouTube. Bylo to transgenerational transmission – přenos z mistra na žáka. Robert Johnson, T-Bone Walker… ti všichni se učili tak, že se potkali s jiným muzikantem, koupili mu třeba pivo nebo pálenku a chvíli s ním pobyli.
Ti muzikanti v chudých rurálních oblastech plnili funkci jukeboxů. Hráli to, co lidi chtěli slyšet, a proto přebírali písničky jeden od druhého. Byli to takoví „chodící jukeboxy“. Jako nejlepší příklad „největšího chodícího jukeboxu“ uvádím slepého kytaristu Snookse Eaglina z New Orleans, který si z paměti pamatoval stovky písniček.
Pavel: Jo, toho mám moc rád, Snookse Eaglina. Ale počkej, říkal jsi, že T-Bone Walker se učil od Charlieho Christiana, jo?
Marcel Flemr: Charlie Christian je klíčový. Byl jedním z prvních, kdo prosadil elektrickou kytaru jako sólový nástroj ve velkých bandech ve 40. letech. Vnímám ho jako počátek důležité linie. Nešlo o vztah učitel – žák, ale o silný vliv jazzového myšlení, harmonie a práce s linkou, který pak ovlivnil celou generaci hráčů, včetně T-Bone Walkera.
Christian nehrál klasická dlouhá bluesová sóla, spíše melodické linky, tercie a septimy. Nehrál celé akordy, ale jeho doprovod byl zásadní pro chod big bandu. Tahle linie pak pokračovala dál a měla vliv i na pozdější hráče, včetně B. B. Kinga.
II. Začátky Marcela
Pavel: A jak ses dostal k blues osobně ty?
Marcel Flemr: Pro mě je to velmi individuální záležitost. Byl jsem v tom zakořeněný od dětství. Přitahovala mě teskná, molová hudba, což máme i v českých národních písničkách, jako „Ach synku, synku“ nebo „Já Husárek malý“. Věřím na reinkarnaci, takže si myslím, že moje duše tu hudbu už dávno znala. Můj vývoj byl rychlý – ve třech letech Queen, v šesti AC/DC, v deseti Guns N’ Roses, ve dvanácti Metallica a ve třinácti Joe Satriani a už taky blues.
Pavel: Joe Satriani?
Marcel Flemr: V roce 1995 vydal Joe Satriani instrumentální desku, která mi přišla tehdy hodně bluesová (ono toho tady moc nebylo a ke mně se dostala tahle deska :-)) Satriani je mimochodem majitelem aparátu High Power Tweed Twin, což je jeden z nejdražších zesilovačů z 50. let – u výjimečných kusů se cena může dostat i přes 100 tisíc dolarů. Jim Marshall se při vývoji svých zesilovačů výrazně inspiroval obvodem Fenderu Bassman, použil dostupné britské součástky, jiné lampy a větší bednu, a tak vznikl Marshall a ten typický britský zvuk. V 60. letech byly v Anglii silné ekonomické a měnové restrikce na dovoz amerických zesilovačů. Aby mohli muzikanti hrát, museli používat domácí značky jako Vox nebo Marshall, které neměly takový čistý headroom, ale dřív se dostávaly do zkreslení. Vznikl takzvaný „crunch“. Na to hrál Eric Clapton s Johnem Mayallem a Bluesbreakers. To je ten britský zvuk, ke kterému se hlásí i Gary Moore – další linie, ale mně se tolik nelíbí.
III. Oblíbení bluesoví kytaristé
Pavel: To jsou velmi zajímavé informace. A pověz, jací další bluesoví kytaristé na tebe měli vliv?
Marcel Flemr: Těch bude nepočítaně, ale určitě zmiňovaný Eric Clapton a jeho deska From the Cradle (1994), když jsem začínal. ZZ Top (One Foot In The Blues), všichni Kingové, Robert Cray, ten je fenomenální. Albert Collins. T-Bone Walker, Duke Robillard, Ronnie Earl. To jsou přesně ty typy hráčů, které jdou pro mě v linii kontextu autentického blues. Duke vychází z legendární postavy West Coast blues, Hollywood Fatse. Ronnie Earl spíše z Otise Rushe a Magic Sama.
Pak perfektní a u nás méně známí jsou pro mě třeba Anson Funderburgh, Fenton Robinson a Little Milton, který je pro mě jeden z nejlepších hráčů a zpěváků, kterého tu nezná každý. Za mě je skoro lepší než všichni tři Kingové (myšleno Albert King, Freddie King a B. B. King). No a jednoznačně úplně Boží Sister Rosettha Tharpe.
Jimmie Vaughan v době S.R.V (oba mě ovlivnili, když mi bylo tak 18 a přešel jsem kvůli nim tehdy na Strata), nebo v současné době James Hunter – pro mě jednoznačně jeden z nejlepších současných zpěváků a výborný (jasně svůj rukopis mající) kytarista. Z těch novějších se mi moc líbí i Derek Trucks, nebo Josh Smith.
Nesmím zapomenout ani na Johna Lee Hookera a R. L. Burnsidea, kde obdivuji jejich práci s groove a jednoduchým, jednoakordovým až “primitivním” hypnotickým rytmem - hraní prsty – to mě chytá za srdce. Tam je to hodně o pravé ruce. Třeba Prince hrál taky fakt slušně blues, i když to nebyl vyloženě bluesový hráč, prostě to tam měl.
IV. Rady pro začínajíci bluesové muzikanty
Pavel: Jaké bys dal rady začínajícímu muzikantovi, který by chtěl začít hrát blues?
Marcel Flemr: Pro mě je to o pravdě a autenticitě, to je základ. Naposlouchej si žánr a zásadní umělce a desky. Než se do něčeho pustíš, musíš to hlavně cítit – že tě to baví a oslovuje. Ty emoce, rytmus, fráze, zpěv… Tím to naposloucháš, protože chceš, ne proto, že je to práce nebo cvičení.
Musíš vědět, co vlastně s blues chceš dělat, a mít představu o zvuku a feelingu. Vyhni se tomu, že se ti líbí „všechno a nic“, protože to ve výsledku znamená, že jdeš „všude a nikam“. Je důležité si ve svém hudebním vývoji stanovit jasný směr.
I když jde o emoce a výraz, je nutné se naučit základní formu a řemeslo. Je to jako s malířem – nejdřív se musí naučit kreslit formu, než ji opustí a začne tvořit po svém. Hudba a blues jsou svébytné umělecké řemeslo.
Drž se rytmu a základů. Zjednodušeně řečeno, nauč se, kde jsi v rytmu, a zahraj tu dvanáctku a licky tak, aby to fakt „šlapalo“ a bylo to dobře nafrázované. Nemusí to být složité. To je klíčové. Neboj se kritiky a pokory. Je dobré být otevřený tomu, aby tě někdo nasměroval nebo podpořil. Dřív to tak fungovalo – přenos z mistra na žáka.
Pro mě osobně byl prvním opravdovým kytarovým učitelem blues až Otis Grand, se kterým jsem se setkal, když mi bylo asi třicet let. Přijel mě tehdy navštívit se svou rytmikou, protože se mu líbila moje live videa z koncertů na YouTube a odehrál jsem s ním malé turné po Praze. Znal celé to americké podhoubí, hrál s B. B. Kingem i Albertem Collinsem, nahrával s Ansonem Funderburghem. Věděl, kdo na co nahrával, a ukazoval mi vibrato B. B. Kinga a další věci. Brutálně mě svým způsobem posunul na úplně jinou úroveň chápání žánru i řemesla. Skoro jsem zahodil trsátko a od té doby hraju už jen prsty – pokud zrovna nepotřebuji ty hlasité a průrazné single notes u kobylky v bandu, když se neslyším. A taky jsem si tehdy uřízl bříško na pravé ruce a nemohl to trsátko rok držet a finger picking šel pouze s palcem bez ukazováčku (to byla tvrdá škola).
A nesmím opomenout ani René Trossmana za jeho vliv především v počátcích mého působení – hlavně co se týče umělců a desek, o kterých jsem do té doby nikdy neslyšel a které mi doporučil nebo rovnou dal. Stejně tak Honzu Kořínka, který mi sdílel nemálo know-how a byl to pro mě někdo, s kým jsem tu opravdu chtěl hrát, což se nakonec tehdy podařilo.
Komentáře