Chris Rea a proč nesmíte minout jeho monumentální epos jménem Blue Guitars
- Pavel Jartym
- 24. 12. 2025
- Minut čtení: 8
Zprávy v televizi nesleduji, protože ani nemám jak. Ale na návštěvě to máte raz dva. V pozadí si to takhle brumlá zapnutá televize a letmým postřehnutím oka zaregistruji zasmušile se vinoucí titulek (22. prosince 2025) “Zemřel Chris Rea”. První mě k tomu napadne, no jo, je pravda, že jsem o něm dlouho neslyšel. Pamatoval jsem si, že byl dlouhodobě nemocen a již nekoncertoval (poslední koncert se udál roku 2017, kde Chris během koncertu zdravotně zkolaboval). A jako druhá moje myšlenka vyvstane ta, že bych o něm měl napsat článek na můj blog, protože je to jeden z významných muzikantů, kterého mám rád, ovlivnil mě, a to nejen hudebním jazykem, ale mnoha dalšími životními aspekty.
Možná vznikne i série článků o tomto pro mě výjimečném muzikantovi. To se ještě uvidí. Ale to, na co bych chtěl určitě nasměrovat jas světla jako první - je jeho neuvěřitelný hudební projekt s názvem Blue Guitars z roku 2005 (to mi bylo cca 16 let a hrál jsem prvním rokem na kytaru a vůbec jsem neměl páru, že nějaký Chris Rea existuje).
Blue Guitars: Fascinující Odyssea zvuku a obrazu
Představte si to takto. Chris Rea nenatočil pod názvem Blue Guitars jednu desku, dvě, nebo tři. Jde přímo o 11 tematických bluesových alb, které se každé do nejmenšího detailu plně věnuje specifickému regionálnímu či jinak charakteristicky klíčovému prvku, toho a onoho bluesového, řekněme, podžánru.
Pokud už teď jste nadzvedli obočí ve smyslu, že hmm… Tak to je poměrně nezvyklé a rozhodně to není vše. Chris Rea, nejenže nahrál, napsal, nazpíval, zaranžoval na 137 písní do kolekce 11 alb pojmenovaných Blue Guitars, on ještě k tomu namaloval pro každé to album symbolický obraz. Přijde mi, že to celé pojal vlastně jako poutavé chronologické vyprávění zvuku a obrazu velkého příběhu hudby, která vznikla u Řeky všech Řek - tajemné Mississippi.
No, pane jo…
Charisma a slide kytara: Nezměnitelný tón Angličana z Middlesbroughu
A co je na tom všem podle mě zdaleka nejlepší je to, že Chris Rea dokázal skutečně ta charakteristická zabarvení dokonale vystihnout - inspirovat se klasiky daného regionu, využít typické hudební formy a nástroje, ale to vše přetavit a interpretovat nám svým osobitým a originálním hudebním podáním, které si celoživotně vybrousil až do syrové autenticity muzikanta, který jde absolutně proti proudu “hudebního byznysu”, když se proto jednoduše rozhodne.
A to je milí čtenáři a čtenářky navýsost zajímavé, protože se často může stát, že pokud budete poslouchat dlouho bluesový žánr (ať nejdeme s příkladem nikam daleko od Delty našeho významu, který sledujeme), všimnete si dříve, nebo pozdějí, že někdo z muzikantů si dokáže i “vybudovat” po čase svou osobitou signaturu (jak se to děje, to se mě neptejte, to vážně netuším). Za jediné mohu říct vibrato tónu B. B. Kinga s jeho sametově zabarveným hlasem (mimochodem, malá perlička k dobru - B. B. King měl moc rád Franka Sinatru)
A Chris Rea přesně tohle též dokázal, vytvořit si svůj rukopis, se svým výrazným a naprosto nezaměnitelným tónem jeho slide kytary a charismatickým hlasem jako měli ti ranní bluesoví bardi z 20. a 30. let minulého století jako Son House či Charley Patton. Samozřejmě měl hlas jiný než oni, ale v něčem jim vlastně byl blízko. Navíc s frázováním Angličana z Middlesbroughu, který je po svém otci Ital a po matce Ir. Takže asi tušíte, že je to poměrně zajímavá směs. Neměl proto pražádný důvod kopírovat typické vzorce zpěvu šablon amerického střihu - o to je to zajímavější.
Ještě připojím perličku - Charlie Slavík při povídání o jeho oblíbené bluesové devítce také Chrise Reu zmínil. Přečíst si to můžete zde.
Blue Guitars a moje osobní vzpomínka
Trochu jsem odbočil, ale vnímal jsem to jako důležitý kontext pro připomenutí k osobě Chrise.
Takže Blue Guitars. Mohu to poslouchat skoro pořád. Co já na tom strávil hodin, kdy mi to hrálo z CD přehrávače (mám koupený originál s knihou a všemi texty), nebo sluchátek MP3 a u toho jsem s tím procvičoval pentatoniky zleva doprava.
Moje dlouhodobě nejoblíbenější jsou deska druhá objímající Country Blues, třetí věnovaná New Orleans, čtvrtá s pozvolnou elektrifikací Memphisu a pak klidně šestá s nabroušeným “soundem” Chicaga, nebo osmá deska interpretující aspekty Gospelu a Soul Bluesu. Ale všechny jsou skvělé. Záleží také i na náladě.
Vlastně si říkám, že vliv uceleného konceptu tématu se na mě promítá hodně hluboko. Protože, jsem už někdy v roce 2019 přemýšlel o albu, které by bylo sjednocené tématem řeky. No a pak z toho vznikl, či stále vzniká koncept Rivers And Pelicans - 14 vlastních ucelených hudebně a textově logických skladbách, které se k vážou k tématu jako maják ke světlu. A to ještě k tomu se píše kniha v próze. Takže říct, jestli byli dřív písničky, nebo kniha či naopak, to je tajemství oboustranného kreativního provozu.
Pojďme si teď představit více jednotlivé Blue Guitars.
Blue Guitars I – Beginnings
Začátky. Tomuhle albu vévodí atmosféra afrického hudebního dědictví a pomalu najíždějí vlivy pobřeží amerického kontinentu. Je to silný hudební zážitek. Chris si vyhrál s detaily jako jsou např. různé tajuplné zvuky chrastění a perkusí. Skladby, myslím, i plynule přecházejí na některých místech jedna do druhé, jako se přítok vlévá do hlavního proudu řeky.
Na YouTube to celé najdete zde. Moje 3 oblíbené skladby jsou.
Cry For Home
Where the Blues Come From
Praise the Lord
Blue Guitars II – Country Blues
Tohle je pravověrná Delta neboli blues syrového vyjádření. Uražené hrdlo láhve či ocelový váleček klouže po strunách kytary a vydává naříkavý zvuk lidské duše. Ať již jde o pocit strachu (KKK Blues), nebo naděje (If You've Got a Friend in Jesus). Je to zrnitá hudba odrážející těžké období a časy. Na některých místech se i trochu odvzdušní a zní veseleji jako např. Head Out on the Higway. Celé album na YouTube najdete zde. Moje 3 oblíbené kusy jsou.
Man Gone Missing
Head Out on the Highway
If You've Got a Friend in Jesus
Blue Guitars III – Louisiana & New Orleans
Dostáváme se do času, kdy to v New Orleans kulturně probublávalo do mnohých hudebních směrů. Je tu Delta, počátky Jazzu, frankofonní Cajun a rytmy karibských vln, které se do Louisiany pomalu snášejí na písky jedinečné výrazové mozaiky. A já tam dokonce slyším i náznaky rhytm and blues a ranného soulu, to je např. Baby Come Home. A skvělá je úvodní skladba s barově klokotajícím klavírem.
Moje 3 oblíbené kusy jsou.
Baby Come Home
What Cares If I Do
You Got Dixie
Blue Guitars IV – Electric Memphis Blues
Tady jsme o něco geograficky výš nad Louisianou a stojíme pevně nohama na zajímavé memphiské půdě - dalším to důležitým rozcestníkem. Rytmus se zde už zase silněji pohupuje v soulovém pojetí. Jsou zde klávesy a nosná elektrická kytara jako srdce tepu tohoto alba. Líbí se mi také, že v některých skladeb je i kytarové sólo od Chrise hrané prsty, a ne jeho typickým slide zvukem.
Moje 3 oblíbené kusy jsou.
Born Bad
Let's Start Again
What I'm Looking For
Blue Guitars V – Texas Blues
Když se řekne Texas, tak se mi vybaví pouštní krajina, klobouky, kamiony a hvězda. A tohle vše se krásné odráží jako zrcadlo v hudbě tohoto alba (samozřejmě i na obalu). Líbí se mi hravé vlivy a uvolněná atmosféra blízkosti mexických hranic (Weekend Down Mexico) a valící dálniční boogie rytmus, který prostě neuhne (tady se mi asociací vybavil kus textu od Marty Stuarta, kde se v jedné písničce zpívá "White Line Is Mystery, never ending trail...). Skladba Blind Willie je krásnou poctou Blind Willie Johnsonovi a je atmosférou udělaná velmi zajímavě a neotřele. V Texasu teče Rio Grande, také jsem o ní psal samostatný článek.
Moje 3 oblíbené kusy jsou.
Angellina
Blind Willie
Weekend Down Mexico
Blue Guitars VI – Chicago Blues
Vždy si vybavím tu úvodní skladbu (Im Moving Up) s tím perfektním textem z pohledu člověka, co sem do Chicaga jede za prací a zpívá, že bude hrát na cokoliv, co je potřeba. A hudebně je tohle nálož. Za práci s dynamikou od soft piánka k postupnému zahuštění nástrojového bublání té nejvyšší kvality považuji Maxwell Street. Chicago, to je plnohodnotná eletrifikace blues z Jihu USA a rytmicky dunivá předzvěst celé pozdější větve rockové muziky.
Celé k poslechu na YouTube zde. Moje 3 oblíbené kusy jsou.
I'm Moving Up
Maxwell Street
Bob Taylor
Blue Guitars VII – Blues Ballad
Balady jsou balady. Je to ideální album pro pomalé a klidné večery. Je to hudba na pohodu a ukázka toho, že bluesový a jazzový charakter rozhodně není unylý, i když může být pomalý. Deep Winter Blues má skvělé intro a vždy si představím tu zasněženou ulici s večerní lampou.
Moje 3 oblíbené kusy jsou.
Deep Winter Blues
My Soul Crying Out For You
My Deep Blue Ways
Blue Guitars VIII – Gospel Soul Blues & Motown
To jsou už 60. léta a rozmach zvuku Motownu, který významně zpopularizoval černošskou hudbu pro bílé davy. Nasadil jí více popovou melodii, harmonie a aranže a tak. Chris to celé pojal - logicky - po svém, takže kopii Motownu rozhodně nečekejme, o to je to lepší.
Moje 3 oblíbené kusy jsou.
Are You Ready
Gospel Trail
Ball & Chain
Blue Guitars IX – Celtic & Irish Blues
Nemohu si pomoci, ale vybaví se mi někdy atmosféra podobná v něčem zvuku Marka Knopflera. Táta mi také říkal, že když poprvé slyšel Chrise Reu, tak si myslel, že je to od Knopflera, a to díky zvuku té kytary. Keltské a irské nástroje a rytmy posouvají výraz tohoto alba do končín, kde byste to třeba i vůbec zdaleka neočekávali. A finální sólo v Big White Door - to má skvostnou gradaci.
Moje 3 oblíbené kusy jsou.
'Til The Morning Sun Shines On My Love And Me
Lucky Day
Big White Door
Blue Guitars X – Latin Blues
Tropické slunce nás provází na každém kroku. Je to ozvěna, co vám připomene vzdáleně něco z rukopisu Marleyho nebo Santany, ale zase bez kopírování, ale s plnohodnotným zvukem Chrise. Je to nejvíce taneční album z celého setu Blue Guitars. Pěkně se to vzduchem nese a šumění Karibiku je vám vždy o něco blíž. Vlastně mi přijde, že Chris Rea v něčem atmosférou této desky navázal na své hudební pojetí v 80. letech minulého století.
Moje 3 oblíbené kusy jsou.
Hey Gringo
Sun Is Hot
Screw You And Your Deep Blue Sea
Blue Guitars XI – '60s and '70s
Tahle hudba má evokovat období, kdy se formoval britský zvuk bluesových mistrů (John Mayall, Eric Clapton, mě hned napadá apod.). Vyloženě mě baví skladba Heartbreaker, která to svým riffem řemeslně dokládá. V zavěrečné Blue Morning in The Rain je skvělá klavírní kaskáda tónů, která se mi moc líbí.
Moje 3 oblíbené kusy jsou.
My Baby Told Me (Blues)
Heartbreaker
Blue Morning In The Rain
Gratuluji, teď jste seznámeni v hrubém obrysu s monumentálním dílem, které můžete objevovat klidně celý život. To, co je na tom asi nejlepší je i to, že jsou to především písničky. Texturou barevné a textově upřímné. Chris Rea se rozhodl vytvořit audiovizuální bluesovou knihu, kterou když "poslechneme", tak v nás to má otevřit mnoho dalších otázek a myšlenek. Pak se stačí už jen odpíchnout od břehu a pustit se na našem pomyslném hudebním voru dál po proudu/ale i proti proudu klidně k dalšímu bluesovému dobrodružství s otevřenou myslí Hucka Finna a Toma Sawyera.
Komentáře