„Blues není žádná soutěž v utrpení,“ říká dramaturg Blues Alive Ondřej Bezr

Autor fotografie: Jindřich Oplt

Na rozhovor s Ondřejem Bezrem byly připraveny všechny podmínky. Zahrádka jeho domácí půdy Unijazzu. Cigaretový kouř, projíždějící vlaky, odrážející se ve sklence červeného (dobře, to jsem si trochu poeticky přimyslel, ale zase tak daleko to tomu nebylo).

Rozhovor s Ondrou byl/je skvělý a případně si vyberte ucelenou tematickou kapitolu, která vás zajímá kliknutím níže. Mimochodem, tady v mém článku Co je to Blues najdete definici také od Ondřeje Bezra.

• Vznik festivalu Blues Alive

• Blues v Česku po revoluci

• Dramaturgie festivalu Blues Alive

• Nezapomenutelné zážitky z festivalu Blues Alive

• Názory na blues a jeho autenticitu

• Osobní hudební cesta Ondřeje Bezra

• Blues ve světě a budoucnost festivalu

• Bluesová scéna v Česku a první festivaly

• Hudební vkus a jiné žánry
  

Vznik festivalu Blues Alive

Já: Festival Blues Alive je už zavedená akce, letos bude probíhat už po kolikáté? Bude to 27. nebo 28. ročník?

Ondřej Bezr: Bude to 29. ročník.

Já: To bude velké! A ty jsi u festivalu od úplného začátku?

Ondřej Bezr: Dramaturgem festivalu jsem od třetího ročníku. Na prvních dvou jsem byl „jen” jako novinář – psal jsem odtamtud reportáže. Festival Blues Alive založila Petra Matysová, tehdejší produkční šumperského domu kultury. Petra tvrdí – a tvrdila už tehdy – že na nápad uspořádat bluesový festival přišla na základě mých reportáží z drážďanského bluesového festivalu, kam jsem tenkrát jezdil. Drážďany byly blízko a tamní festival byl fakt dobrý, měli zajímavá jména. Jezdil jsem tam s kolegou Honzou Sobotkou a psal o tom do časopisu Rock & Pop, kde jsem tehdy pracoval. Petra ten časopis četla, blues se jí líbilo, a i když jí bylo osmnáct nebo kolik, říkala si, že by něco takového mohla zkusit i u nás. Oslovila šéfa domu kultury Vladimíra Rybičku a ten řekl: „Tak jo, zkusíme první ročník.” Petra mě na ten první ročník pozvala jako novináře.

První ročník Blues Alive byl nečekaně úspěšný – hrálo sice jen 6 českých kapel a největší hvězdou byl Luboš Andršt, ale přišlo kolem 400 lidí, což bylo neuvěřitelné (měli tehdy ještě stolovou úpravu sezení, takže bylo vlastně plno). Ředitel Rybička byl nadšený, Petra taky, takže se rozhodlo, že festival poběží i další rok. Já z toho byl taky nadšený – sice jsem tam tehdy neviděl žádné kapely, které bych neznal, ale všechno fungovalo a mělo to skvělou atmosféru, byla to fakt hezká akce.

Petra organizovala festival ještě druhý ročník, ale pak odešla pracovat do divadla v Olomouci. Najednou vyvstala otázka, kdo bude dělat dramaturgii dál. Oslovili mě. A já byl tak drzej aže jsem do toho šel – přitom jsem akorát uměl o hudbě žvanit jako novinář. Poměrně rychle jsem do toho přizval Štěpána Suchochleba, který je dnes (už asi tři roky) majitelem festivalu. Dlouhá léta s námi spolupracoval jako booking agent – zajišťoval zahraniční kapely, které jsme chtěli, nebo nám naopak nabízel to, co on měl zrovna ve výhledu. V té době se už dlouho živil tím, že dovážel kapely do Česka, nikoli ovšem bluesové, a znali jsme se z jiných hudebních akcí. Říkal jsem mu: „Dostal jsem nabídku dělat dramaturgii bluesového festivalu – kdyby ti něco bluesového přišlo pod ruku, dej mi vědět.” Nejdřív říkal, že blues moc neřeší, ale měl kontakty na agenty, kteří bluesové umělce nabízejí. No a snad týden nato mi volal, že dostal nabídku: do Evropy jedou muzikanti z amerického labelu Fat Possum – jestli to znám. Byli to právě takoví ti staří autentičtí bluesmani: R. L. Burnside, T-Model Ford, Paul „Wine” Jones a ještě duo Twenty Miles, to byli dva mladší běloši.

Zleva: Štěpán Suchochleb, Vladimír Rybička a Ondřej Bezr, autor fotografie: Jindřich Oplt (mimochodem, dělali jsme rozhovor o focení zde)

Termín turné se naštěstí kryl s naším termínem, akorát R. L. Burnside – tou dobou největší hvězda Fat Possum – s nimi část šňůry, včetně našeho data, nejel (a poměrně krátce nato zemřel, takže jsem ho naživo nikdy neviděl, což mě mrzí). Ale přijel T-Model Ford, který byl v té sestavě asi největší pojem. Já produkci labelu Fat Possum tehdy velmi ostře sledoval, miloval jsem to, a mám to rád dodnes, ale živé setkání s těmi muzikanty, to byl úplně jiný level.

Já: Takže pro tebe osobně první setkání s autentickým blues?

Ondřej Bezr: Jasně, pro mě – a myslím, že i pro tuzemské publikum – to tehdy bylo úplně první setkání s takovými těmi opravdu původními bluesmany z Mississippi, konkrétně z hodně specifické oblasti Hill Country. Předtím tu sice byli třeba B. B. King, Luther Allison a pár dalších amerických bluesmanů, ale to byli takoví ti „nažehlení” profíci. Tohle byli opravdu chlápci, kteří se celý život živili něčím úplně jiným (T-Model Ford třeba celý život řídil náklaďák) a jen po večerech si brnkali blues. A pak je v jejich sedmdesáti někdo objevil. To byli fakt ještě takoví ti opravdoví staří bluesmani.

Pamatuju si, jak na Blues Alive jamovali – T-Model Ford hrál a čeští muzikanti se k němu postupně zkoušeli přidat, a postupně odpadávali jeden za druhým. Říkali: „Do pr**le, s ním se nedá hrát, on si hraje, co chce!” Protože on nehrál podle žádných dvanáctek. Neuměl noty ani pořádně počítat takty. A neuměl číst, takže asi v žádné učebnici nečetl poučku, že blues má mít dvanáct taktů… (smích) On to prostě cítil po svém a hrál, jak chtěl.

Blues v Česku po revoluci

Já : To je hodně zajímavé – říkáš „první autentické blues u nás”. Já jsem ročník ‘89, dítě revoluce, devadesátky jsem vnímal jen jako malej. Jak to tu v 90. letech vlastně vypadalo s bluesovou muzikou?

Ondřej Bezr: Upřímně, skoro nijak. Tady fakt vůbec nic moc bluesového nebylo. Tu a tam něco vzniklo, ale většinou se to schovávalo pod hlavičku nějakého jazzového festivalu. U nás se blues dlouho vnímalo jako příbuzný žánr jazzu – skoro jako by to bylo totéž. Spousta lidí mělo (a dodnes možná má) pocit, že na blues musíš mít pomalu vystudovanou muzikologii, rozumíš. Pak jim řekneš „Hele, vždyť Rolling Stones, to je bluesová kapela” a oni na tebe koukaj překvapeně.

Za komunismu, pokud už se tu někdy něco bluesového konalo, často to bylo v rámci jazzových festivalů. Býval tu dlouholetý Mezinárodní jazzový festival v Lucerně (táhnul se už od dob bolševika) a v jeho programu se občas objevily i bluesové hvězdy. Většinou jazz, ale byl tu třeba i Luther Allison (dokonce vytáhl na pódium svého tehdy asi osmnáctiletého syna Bernarda – toho dneska tady každý zná; mimochodem Bernard Allison hrál později opakovaně i u nás v Šumperku na Blues Alive). Dále tu v rámci toho jazzového festivalu hrál třeba Sugar Blue – výborný foukačkář, který opakovaně nahrával s Rolling Stones, nejznámější je Miss You. A mám dojem, že úplně poprvé, když sem přijel B. B. King, bylo to taky pod hlavičkou toho jazzového festivalu.

Chci tím jen říct – blues se tu dlouho skrývalo v jazzovém kabátě, takže ho vlastně širší publikum ani neznalo. Byly to výjimky, kdy sem mimo ten jazzový kontext zavítal někdo ryze bluesový. Takže obecné povědomí o blues bylo nízké.

Dramaturgie festivalu Blues Alive

Já: Když jsi tedy, jak jsi říkal, s určitou drzostí přijal roli dramaturga Blues Alive, já bych vlastně ani nevěděl, co to prakticky obnáší. Představoval bych si naivně, že prostě vyberu kapely, ony přijedou a já budu šťastný… Ono to tak asi jednoduché nebude, že?

Ondřej Bezr: Ono to v podstatě do značné míry tak je – v ideální rovině (směje se). Ale vážně: já nedělám tu produkční část. Přímé kontakty se zahraničními agenty a managementy obstarává Štěpán Suchochleb a jeho tým. A řadu organizačních věcí přímo v Šumperku zase dělá Vladimír Rybička, který je jako jediný z nás u festivalu od samého začátku. A hlavně je jediný z nás „domácí Šumperák”, zná tam všechny a všechno a to je strašně důležité pro místní zázemí.

Moje práce spočívá v tom vymýšlet a vytipovávat jména, která by stálo za to přivézt. Máme takový interní seznam vysněných interpretů – říkáme tomu pracovně „Bezří seznam”. Dnes už je na něm asi 150 jmen. Postupně ho škrtáme (bohužel často tak, že ti lidé umřou). Každoročně se samozřejmě objeví někdo nový, ať už mladý talent nebo někdo dosud neprávem přehlížený, tak si ho připíšeme. Tenhle seznam pak různě přesouváme a přeskupujeme podle priorit. No a pak, prostřednictvím kontaktů, které za těch víc než 25 let Štěpán nasbíral, zkoušíme ty vysněné umělce dostat.

Já osobně dojednávám spíš ty české věci – vybírám domácí kapely a vymýšlím speciální projekty, které na Blues Alive děláme. Například sobotní odpolední koncerty jsme v posledních letech pojali jako tematické pocty a výroční projekty (většinou věnované nějaké bluesové legendě nebo stylu).

Autor fotografie: Ivan Prokop

Nezapomenutelné zážitky z festivalu Blues Alive

Já: Když se ohlédneš za těmi mnoha ročníky – která vystoupení nebo interpreti v tobě zanechali nejsilnější vzpomínky? Něco, co tě třeba úplně překvapilo, od čeho jsi nic nečekal a ono to bylo skvělé, nebo naopak?

Ondřej Bezr: Takových momentů je každý rok několik. Skoro každý rok mě někdo překvapí – buď někdo od koho nic nečekáš a najednou si říkáš „ty vole!” (smích). A občas (naštěstí daleko méně často) je to i naopak: na někoho se strašně těšíš, máš naposlouchané nahrávky, očekávání vysoká – a ono to pak živě není ono. Ale těch zklamání bylo fakt minimum.

Mám ohromnou radost, že se nám podařilo na Blues Alive v průběhu let pozvat pár opravdových klasiků elektrického blues. Samozřejmě, úplně tu nejstarší generaci – tu meziválečnou, co hrála s Robertem Johnsonem – jsme už stihnout nemohli, to časově nešlo. (ale ve zmíněných Drážďanech třeba ještě šlo stihnout v 90. letech Davida „Honeyboye“ Edwardse, který skutečně hrával s Robertem Johnsonem – toho jsem tam viděl já, to už mu muselo být strašně let.)

Já : Ani jsem nevěděl, že Honeyboy Edwards hrál s Robertem Johnsonem. Vím, že s ním hrával třeba Johnny Shines, vyprávěl o tom Son House…

Ondřej Bezr: No jasně – oni se všichni znali a patrně, když se někde potkali, tak si spolu zahráli. Konkrétně Honeyboy Edwards s Johnsonem prokazatelně hrál – jsou o tom zmínky, nahrávky samozřejmě ne. Takže vidět Honeyboye Edwardse naživo pro mě bylo fakt něco naprosto výjimečného.

Ale zpátky k Blues Alive: podařilo se nám přivézt některé legendy elektrického blues. Třeba Jamese Cottona – jednoho ze tří nejzásadnějších foukačkářů vůbec. Nebo Louisiana Reda – významnou osobnost chicagského blues (i když původem z jihu). A konečně třeba Huberta Sumlina – kytaristu Howlin’ Wolfa. Takovíhle lidé na Blues Alive taky hráli! Z toho mám velkou radost.

Zároveň mám vždycky radost, když se nám podaří představit publiku i někoho úplně neznámého, kdo všechny totálně dostane. Někdy přijede kapela, kterou tu nikdo nezná, a svým výkonem úplně zastíní i držitele Grammy nebo Blues Music Award na programu. Pamatuju třeba anglickou kapelu Catfish – mladí kluci, kytaristovi bylo asi 25 let a hrál jak mistr světa. Všichni z něj byli paf. Přitom to nebyli žádní slavní laureáti světových cen, i když byli držiteli britských bluesových ocenění, to ano. Ten kytarista bohužel brzy na to zemřel a kapela tím asi skončila, ale pro nás to byl tehdy objev jako hrom.

Taky mám radost, když občas přivezeme někoho, kdo je modernizátor žánru. Mám samozřejmě rád všechny ty klasické podoby blues, ale zároveň mě fakt baví, když to někdo pojme moderně, po svém. Jsem přesvědčený, že blues není muzejní exponát – pořád se může vyvíjet.

Vzpomínám si, že někdy koncem 90. let (možná osmý, devátý ročník festivalu) jsme poprvé přivezli takovou dost „jinou” hvězdu – možná to byl vůbec první držitel Grammy, kterého jsme na Blues Alive měli. Jmenoval se Chris Thomas King. Možná ho znáš – hrál například v tom filmu Bratříčku, kde jsi? (ztvárnil tam bluesmana podobného Robertu Johnsonovi). No a tenhle Chris Thomas King v té době vydal naprosto fenomenální desku – v podstatě hiphopovou. Opravdu – on do ní narapoval blues, měl bluesové texty s různými odkazy na klasické bluesové standardy, do toho hrál takovou „vyšťavenou” elektrickou kytaru a pouštěl si to do samplů a smyček. Ta deska byla úplně skvělá.

Když se nám podařilo ulovit ho pro Blues Alive, byl ale tak drahý, že jsme udělali samostatný koncert jen jeho. V rámci festivalu měl celý jeden večer jen Chris Thomas King (možná s jednou předkapelou), aby se to finančně utáhlo. Jenže publikum vlastně moc nevědělo, co od něj čekat.

Teď si představ tu situaci: v hledišti sedí staré „máničky” a ortodoxní bluesmani. Začnou blikat šílené reflektory (měl extrémní požadavky na světla, prostě show). Na pódium přijde obrovskej černoch, postaví se za gramofony a začne scratchovat a pouštět beaty. Pak přijde Chris Thomas King, navíc s kytarou typu Gibson Explorer, kterou mají lidi vizuálně zafixovanou jako „metalovou”. No a začne do těch hiphopových základů rapovat a do toho sólovat na elektrickou kytaru.

Polovina lidí zhnuseně odešla ze sálu. Ta druhá polovina zůstala, užívala si to, tancovala, řádila – úplně super atmosféra. Chris Thomas King a ten DJ to ve dvou odehráli a bylo to výborné. Jenže pak, to ještě nebyly sociální sítě, ale už byly internetové diskuze, se to řešilo snad celý rok, než byl další ročník. Někteří byli strašně pobouření – „Co jste si to dovolili za drzost?!” Psali o nás, že jsme se zbláznili. Nejvíc jim paradoxně vadila ta světla: „To přece není blues, taková světelná show!” a podobné řeči. Dneska, kdybychom něco takového přivezli, si toho možná nikdo ani nevšimne – zaplaťpámbu se doba posunula. Ale tehdy to byl fakt skandál.

Já: Skandál, anebo nutný krok kupředu. Řekl bych, že jste tím udělali takový ten potřebný schod – trochu jste publikum naučili, že i tohle může být blues.

Ondřej Bezr: Přesně tak. Muselo k tomu dojít – člověk možná musí publikum trochu „vychovat”. Od té doby jsme tam postupně měli různě bizarní odbočky – kapely, co dělaly beatbox, elektroniku, všelijaké fúze. Elektronika se na Blues Alive objevila už několikrát a všichni jsou v pohodě, nikdo to dnes neřeší. Už to není tak radikální jako tehdy ten Chris Thomas King – to byl asi zatím největší extrém. Ale ty tehdejší „experimenty” se postupně staly součástí mainstreamu, takže dnes už to nikoho nepohoršuje.

Názory na blues a jeho autenticitu

Já : Narazil jsi na zajímavou věc – autenticitu blues. Viděl jsem jeden rozhovor s Muddy Watersem ze 70. let, kde se ho ptali, jestli mladí kluci umí hrát blues. A on říkal: „Technicky jo, hrajou líp než já, ale neumí zpívat jako já – protože nezažili tolik utrpení.” Narážel na to, že nemají tu životní zkušenost. Co si o tom myslíš ty? Musí člověk prožít životní těžkosti, aby mohl hrát autentické blues?

Ondřej Bezr: Podle mě je to úplná pitomost. To je ten rozšířený romantický mýtus o tom, jak se někdo „vyzpívává ze svých bolestí a depresí”. Jasně, tahle poloha v blues existuje, o tom žádná. Ale přitom spousta bluesových písniček je o radostech, hlavně o holkách a o sexu – akorát se to tak neříká nahlas. Spousta z nich jsou veselé, dokonce velmi vtipné songy.

Jasně, ta stará generace bluesmanů – rodili se a žili v segregaci, na americkém Jihu, takže si své útrapy užili. To se stalo součástí mýtu o blues. Ale vezmi si dnešní mladé bluesmany, nebo klidně ty „mladší” staré z generace 70.–90. let. Třeba Robert Cray – pochybuju, že kdy poznal hlad. A asi mu Ku-klux-klan nepálil kříž před barákem. Je to člověk, co jezdí v drahém autě a bydlí v hezkém bytě, žije si dobře. Přesto je to podle mě úplně autentický moderní bluesman.

Já: Přijde ti tedy ten mýtus „utrpení = opravdové blues” jako falešný?

Ondřej Bezr: Naprosto falešný. U té úplně první generace bluesmanů to tak sice bylo – zažívali bídu, rasismus – ale nemyslím si, že byli dobří hudebně díky tomu, že trpěli. Prostě trpěli, protože byli černí v tehdejší Americe – to je celé. Jejich umění z toho do jisté míry čerpá, ale blues není žádná soutěž v utrpení.

Osobní hudební cesta Ondřeje Bezra

Já: Co tě vlastně na blues jako žánru fascinuje? Kde pro tebe blues začíná a končí? Pamatuješ si na moment, kdy jsi blues poprvé slyšel nebo kdy tě to chytlo?

Ondřej Bezr: Pamatuju si to naprosto přesně. Paradoxně jsem se k blues dostal přes české muzikanty. Bylo to někdy na začátku 80. let ve velkém sále Lucerny v Praze. Tehdy jsem byl vyloženě folkař – poslouchal a miloval jsem folk. Šel jsem na takový folkový koncert, kde hrálo třeba pět různých účinkujících: Spirituál kvintet, Wabi Daněk a tak podobně. No a mezi nimi se tam zničehonic objevili Honza Spálený s Petrem Kalandrou (ještě bez Františka Havlíčka, takže to asi bylo těsně před založením jejich kapely ASPM – nebo tam Havlíček z nějakého důvodu chyběl, to není podstatné).

Každopádně Spálený s Kalandrou tam vystoupili a zahráli slavnou bluesovou píseň „St. James Infirmary” s českým textem od Zdeňka Rytíře. A pro mě to byl absolutní šok. Zaprvé – vypadali úplně jinak než všichni ostatní na tom koncertě. Kalandra byl „mánička” s dlouhými vlasy, to člověk na pódiu tehdy tak často neviděl. Honza Spálený taky – takový zarostlý chlap, velký vousy, brýle lennonky… Seděl za pianem a dokonce tam v jednu chvíli hrál na tubu.

A mezi všemi těmi folkovými písničkami o praskání ohně, o vláčku co ujíždí v dálce, o táborácích – najednou písnička o mrtvé ženské! Ty vole. (smích) St. James Infirmary je samozřejmě typicky ponurý blues o dívce na márách. Takže tím jen potvrzuju, že i tahle temná linie do blues patří, jsem si toho vědom – ale rozhodně to není celý blues.

Ve mně se tam každopádně něco zlomilo. Říkal jsem si: „Co to sakra je za muziku?!” Potom jsem se o to začal pídit. Oni tam asi řekli, že hrají blues, nebo to nějak člověku došlo. Internet tehdy nebyl, takže bylo docela detektivní pátrání něco sehnat. Začal jsem číst časopis Melodie (ten jediný hudební časopis, co u nás vycházel). Tam jsem o blues leccos načetl.

Zjistil jsem taky, že se dají koupit desky s autentickým blues – ovšem ne moc v běžných českých obchodech (až na pár domácích výjimek). Hlavně je měli v tehdejším německém a polském kulturním středisku v Praze. To byly obchody, kde se prodávaly knihy a desky z „bratrských socialistických zemí”. Německá (NDR) prodejna byla na Národní třídě, polská v Jindřišské. Tam jsem začal chodit.

Východní Němci tehdy vydávali edici Blues Collection – série LP desek s jednotným designem obalů, licenci měli na leccos ze světového blues. Poláci měli podobnou edici (už si nepamatuju název). Byly to licenční nahrávky a vyšlo tam vlastně všechno zásadní: Howlin’ Wolf, Big Bill Broonzy, Muddy Waters, Sonny Boy Williamson… co si vzpomenu. Tak to byly moje první bluesové desky.

Já: To sis tehdy pořídil svoje první LP s blues?

Ondřej Bezr: Jo, nakupoval jsem, co se dalo z těch edic. Bylo mi kolem šestnácti. Na burzy desek jsem nechodil – jednak jsem na to neměl peníze a taky tam blues myslím člověk skoro nesehnal. Tyhle desky v kulturních střediscích sice taky nebyly úplně levné, ale pořád to stálo pár desítek korun, což se s burzou nedalo srovnat. Na burzách letěly spíš popové novinky a bigbítové klasiky; blues, pokud vím, moc ne. Takže jsem měl ohromné štěstí, že NDR a Polsko tohle vydávaly.A vzpomněl si na jednu úžasnou historku právě s NDR deskami: Za komunismu vycházela chvilku taková malá jazzová revue, jmenovalo se to Akcent – vyšla asi tři čísla a pak to nějak skončilo, nevím, možná to bolševici zatrhli. Já to odebíral a jednoho dne jsem si tam přečetl recenzi na tehdy nové album Milese Davise – „Tutu” (rok 1986). Ten recenzent to tak barvitě popisoval – že to produkoval Marcus Miller, že Miles do toho hraje s elektrickým zvukem trubky, směs funku, jazzu, prostě pecka – no já z toho byl udělanej. Říkal jsem si: „To musí být geniální deska… škoda, že ji asi nikdy neuslyším.” Protože taková byla doba – člověk se dočetl o desce a neměl tušení, jestli ji někdy bude mít šanci slyšet.

No a představ si: ten Akcent jsem si tehdy četl v kavárně Slavia (naproti tomu Německému kulturnímu středisku), dopíjel kafe, v hlavě recenzi na „Tutu” a najednou mě napadlo: „Co kdybych se šel kouknout naproti do té německé prodejny? Mám v kapse stovku, co kdyby tam měli něco zajímavého…” Šel jsem tam – a normálně Miles Davis – „Tutu” na mě kouká z regálu! Novinková deska, import licenčního vydání z východního Německa. Málem mě omylo. Okamžitě jsem ji koupil. Dodnes mám husí kůži, když to vyprávím. Tu desku jsem pak sjížděl pořád dokola, naprosto mě nezklamala – přesně splnila má očekávání.

To byl prostě zázrak za železnou oponou. Člověk si o nějaké hudbě jen četl a najednou ji držel v ruce. Nikdy nezapomenu, jak jsem vyšel z té Slavie a za pět minut jsem měl vysněnou desku v tašce. Za dva roky byla revoluce a pak už šlo sehnat cokoliv – ale tenhle moment pro mě byl fakt symbolickej.

Já : To je nádherný příběh. A ty jsi byl původně folkař – ale rockové věci (bigbít) jsi taky poslouchal, ne? Nebo jsi jel čistě folk?

Ondřej Bezr: Je pravda, že jsem nikdy nebyl vyhraněný ortodox. Ani čistokrevný folkař, ani bigbíťák, ani vyloženě bluesman. Vždycky jsem poslouchal ledacos. A to mi zůstalo.

Dokonce je to taková moje celoživotní bolest, když to řeknu nadsazeně: Občas se mě někdo ptá na názor na nějaký koncert a já řeknu třeba „Hele, nic moc, moc mě to nebavilo.” A dotyčný na to: „No jo, jenže ono to nebylo blues, viď.” (směje se) Tím mi jako vysvětlují, proč se mi to nelíbilo. Jako by cokoliv mimo blues pro mě automaticky nebylo dost dobré. Já bych jim za to nejradši vlepil!

Oni to většinou myslí ze srandy – dobře vědí, že mě tahle nálepka štve – ale stejně. Pravda je, že blues jako takové dneska poslouchám možná úplně nejmíň z veškeré hudby, co si pouštím. Jsem tou hudbou prostě trošku přesycený (což je logické, věnuju se jí profesionálně přes třicet let). Pořád blues miluju, to ne že ne, a vůbec netvrdím, že už jsem slyšel všechno – v tom žánru mám díry jako kdokoli jiný. Ale kdybych si měl doma pro radost něco pustit, často to bude úplně jiný žánr. Kdybych poslouchal od rána do večera jen blues, asi by mi z toho hráblo.

Ostatně i proto se v Šumperku snažíme dělat dramaturgii festivalu tak, že tam občas zařadíme něco, co z toho bluesového „ohradníku” vybočuje. Jednak pro pestrost – a taky pro vlastní duševní zdraví (smích).

Já: Tahle tvoje žánrová neortodoxnost je vlastně výhoda – pomáhá ti to dělat tu dramaturgii pestřejší. Blues Alive díky tomu není jen striktně bluesový, ale pěkně barevný festival.

Ondřej Bezr: Nevím, jestli je to vždycky výhoda, ale snažíme se o to, aby program nebyl monotónní. Aby tam nebylo jen moderní elektrické blues, nebo jen akustické delta blues, nebo jen Chicago… Snažíme se namíchat staré i nové, pomalé i rychlé, čisté blues i přesahy.

Já: A kdybys měl chuť si doma pustit pro radost nějaké blues, sáhneš po akustické klasice, nebo po něčem modernějším? Máš nějaké preference?

Ondřej Bezr: Popravdě, když už si dnes doma pustím blues čistě pro potěšení (tj. ne z pracovních důvodů – třeba že zvažuju někoho na festival nebo že o něčem píšu článek), tak to spíš bude něco od těch starých mistrů. Když mám náladu na ortodoxní blues, radši si pustím rovnou originál.

Například: mám rád i moderní akustické bluesmany jako Keb’ Mo’, Eric Bibb, Corey Harris a další, ale proč bych si pouštěl jejich nahrávky, když doma mám Roberta Johnsona, Sonnyho Boye Williamsona, Sona House, Charleyho Pattona, atd. – zkrátka ty skutečné prameny? Proč chodit ke kováříčkovi, když máš kováře, že. Podobně s elektrickým chicagským blues: jasně, můžu si pustit nějakou současnou chicagskou kapelu, ale proč, když mám třeba deset desek Muddyho Waterse nebo Howlin’ Wolfa. Takže tak.

Samozřejmě, někdy si poslechnu i novější věci – když třeba pořádám doma večírek, tak tam během večera nějaká ta bluesová deska taky zazní, ale nechci tím otravovat případné hosty (smích). Takže se to střídá s jinými žánry. Taky už těch večírků tolik není, už stárnu. Zamlada to jelo ve velkém. (směje se)

Pořád tu hudbu miluju, ale myslím si, že i festival by měl být nejen žánrově pestrý (mít přesahy do příbuzných stylů), ale i uvnitř samotného blues by měl ukazovat různé odstíny – od těch klasických přístupů až po ty novátorské.

Blues ve světě a budoucnost festivalu

Já : Když jsi začal dělat dramaturga, jezdil jsi také „pracovně” okukovat jiné bluesové festivaly? Jako jestli tě třeba vyslali do okolních zemí podívat se, jak to dělají jinde, co tam hraje za kapely… Nebo jsi to spíš nedělal?

Ondřej Bezr: Ne že by mě někdo oficiálně vysílal – spíš z vlastního zájmu jsem pár festivalů navštívil. Dokud běžel ten drážďanský festival, jezdil jsem tam. Pak jsem párkrát jel do Polska na Rawa Blues Festival v Katovicích. Ale popravdě, poslední roky už mě to tam moc netáhne, protože většinou tam hrají to, co už jsem někde viděl, velmi často kapely, které jsme sami měli v Šumperku. Takže v tom moc inspirace nevidím – je to takové vystřílené místo.

Ale úplně jiná liga je samozřejmě kolébka elektrického blues – Chicago. Vloni jsme tam začali organizovaně jezdit na Chicago Blues Festival, bereme s sebou vždycky omezený počet zájemců z řad návštěvníků Blues Alive. A pro mě osobně je Chicago úžasná zkušenost i inspirace.

Já: Byl jsi tedy na tom chicagském festivalu už dvakrát. Jaké z toho máš zážitky? Nemyslím jen hudebně – prostě, co na tebe zapůsobilo?

Ondřej Bezr: Už jen to, že jsi v Chicagu – ve městě, kde se zrodilo elektrické blues – to je samo o sobě něco. Navíc náš zájezd je koncipovaný tak, že s tou skupinou fanoušků (řekněme „našich poutníků”) obcházíme po Chicagu všechna možná legendární místa spojená s blues. Chodíme třeba na Maxwell Street, což bylo kdysi epicentrum pouličního blues (dnes už tam toho moc nezbylo, ale atmosféra trochu jo). Navštěvujeme Chess Records, tedy bývalé slavné studio a vydavatelství, která tam stále stojí a je z něj muzeum. Taky jsme navštívili třeba dům Muddyho Waterse, který je – k mému překvapení – pořád na svém místě a dokonce ho zrovna rekonstruují na bluesové muzeum.

Mimochodem, zrovna letos hned první den, co jsme přiletěli do Chicaga, samozřejmě unaveni s příšerným jetlagem, jsme se dozvěděli, že na zahradě Muddy Watersova domu bude hrát John Primer (to je chicagský bluesman, který ještě hrával s Muddy Watersem v kapele). Tak jsme se tam přes půl Chicaga vydali autobusem a bylo to super: taková neformální party. John Primer hrál venku na trávníku se svou kapelou, kolem sousedi – přes ulici si chlápek rozložil stánek s hotdogy, paní vedle dělala popcorn, lidi popíjeli plechovkový pivo. Sešlo se tak 80 lidí, skládací křesílka, sousedská pohoda. Pak jsme Primera během toho týdne v Chicagu nakonec viděli asi pětkrát – letos hrál opravdu všude možně, asi byl zrovna nějak při chuti (smích).

A samotný Chicago Blues Festival? To je kapitola sama pro sebe. Musím říct, že mi to vyvrátilo dva zažité „mýty” o bluesovém publiku. Zaprvé – v Americe prý chodí na blues jen bílí. Není to pravda. V Chicagu bylo publikum namíchané, řekl bych klidně polovina bílí, polovina černí a ostatní. Fakt hodně pestré publikum. Zadruhé – říká se, že na blues chodí jen starší ročníky. Taky blbost. V Chicagu na festivalu byly mraky mladých lidí. Holky nalíčené, pupíky venku… a čuměly na ty staré bluesové pardály na pódiu s otevřenou pusou. Evidentně je to bavilo.

Podobnou zkušenost jsem ostatně udělal i o pár let dřív v Memphisu na Beale Street – tam jsou desítky bluesových klubů a večer to bylo narvané mladými lidmi. Prostě někdo jde na diskotéku a někdo jiný vedle do bluesového baru, a všichni se baví. To mě ohromně potěšilo.

Trochu mě to ale nutí přemýšlet o nás tady. Řekl bych, že naše bluesové publikum stárne a omlazuje se pomaleji. Samozřejmě, i u nás se objevují mladí fanoušci – vidím tam každý rok nové tváře kolem dvacítky. Dokonce tam vídám i vlastní děti (smích). Ale to nestačí. Potřebovali bychom jich víc, aby se to publikum průběžně obměňovalo.

Je fakt, že k nám na Blues Alive často jezdí celé rodiny. Mám několik známých případů, kdy táta začal jezdit v devadesátkách a teď už s sebou bere dospělého syna. Tyhle „blázny”, co od mala cpou svým dětem do hlavy blues, my samozřejmě vítáme (smích). Takových rodinných klanů tam pár je, jezdí pravidelně zdaleka, třeba ze severních Čech nebo z jižní Moravy. Ale pořád bych řekl, že to úplně nestačí – průměrný věk publika u nás se zvyšuje.

Já: Na druhou stranu, rodí se i u nás noví mladí bluesmani, že jo?

Ondřej Bezr: Je pravda, že situace je teď o dost lepší než třeba před deseti lety. Nové mladé bluesové (nebo blues-rockové) kapely se objevují každý rok. V Blues Aperitivu, což je vyhledávací soutěž, kterou v rámci Blues Alive pořádáme taky už přes dvě desítky let, se objeví hodně talentů. Nedávno se vynořila třeba kapela Jonáše Ledeckého The Cold Licks. Ti byli nabušení, strašná energie. A frontman je neskutečně talentovanej, dává tomu strašně moc. Takže jo, mladé kapely tu jsou a přibývají. Spíš jde o to publikum, jak jsme říkali.

Bluesová scéna v Česku a první festivaly

Já: Ještě bych se vrátil k bluesové scéně u nás: existuje na Slovensku něco podobného jako Blues Alive? Já si nevybavuju, že by tam měli tak velký festival…

Ondřej Bezr: Na Slovensku probíhá festival Livin’ Blues v Bratislavě. Ale mám pocit, že tam téměř vůbec nezvou cizince. Byl jsem tam párkrát a hrály tam vesměs slovenské kapely, případně čeští hosté. Nechci jim křivdit, možná se to změnilo, ale pokud vím, žádnou velkou zahraniční hvězdu tam neměli. Nicméně slovenská bluesová scéna je z mého pohledu hodně zajímavá, sleduju tam dneska už vlastně třetí generaci kapel a spousta z nich je špičkových.

Já: Dá se tedy říct, že Blues Alive byl a je průkopnický festival v rámci bývalého Československa?

Ondřej Bezr: Určitě. V Československu vlastně před Blues Alive nic podobného v takovém rozsahu nebylo. První vážnější pokus o bluesový festival tu ale byl už v 80. letech – jmenoval se Non Stop Blues. Pár ročníků (myslím tak pět, šest) se konalo v severních Čechách, v Litvínově. Jenže za bolševika neměli šanci dostat sem Američany a ani peníze na to nebyly. Takže tam hrály spíš české kapely a tu a tam nějací Němci, kteří přijeli zpoza nedalekých hranic.A abych nezapomněl, paralelně s prvními ročníky Blues Alive pořádal několik let dnes věhlasný promotér David Gaydečka (Metronome Festival, United Islands atd.) spolu se svými přáteli moc pěkný festival Blues v lese v lesním divadle v Řevnicích. Tam se mu podařilo dostat několik velmi zajímavých hudebníků ze zahraničí, některé jsme pak rádi zopakovali v Šumperku.

Hudební vkus a jiné žánry

Já: Ty jsi naznačil, že posloucháš hodně různých žánrů mimo blues – co třeba world music nebo elektronika? A naopak jsi mi mimo záznam říkal, že tě nikdy nebral metal. Je nějaký styl, který fakt nemůžeš vystát?

Ondřej Bezr: Nemůžu říct, že metal nemám rád nebo dokonce, že bych ho nemohl vystát - vystát nemůžu jen nějakou úplně debilní popinu, jména si myslím nemusíme říkat. K metalu nemám žádný vztah, nikdy mě neoslovoval, nebavil, byl jsem na řadě koncertů metalových kapel, ale nikdy mě to nebavilo. Nevím, asi je to nějakým vnitřním ustrojením. Přitom jeden z žánrů, na kterých jsem jako teenager vyrostl, byl klasický hard rock, který je k metalu celkem přímá spojnice. World music naopak mám velmi rád. V ní asi cítím podobnou upřímnost jako v blues, jen je to z jiných kultur.

Elektronické hudby, která mě bavila, jsem slyšel spoustu. Obecně mám radši, když je elektronika propojená s živými nástroji. nebo aspoň jejich nasamplovaným zvukem. Když tam cítíš nějakej lidskej prvek. Třeba The Prodigy nebo trip-hop. Například kvůli Massive Attack jsem dokonce jel jednou na festival Rock for People, kam normálně nejezdím, jen abych je viděl naživo. (smích). Taky mám třeba vyloženě rád Morcheebu. To je dobré blues…

Já: Fakt? Morcheeba a blues? To by mě nenapadlo, ale vlastně něco na tom je – taková melancholie.

Ondřej Bezr: No a teď ti řeknu historku: asi pátý ročník Blues Alive (to mi bylo něco přes třicet a byl jsem plný elánu inovovat festival) a my jsme udělali v rámci doprovodného programu tzv. „Poslechovou diskotéku Ondřeje Bezra”. (smích)

Nazval jsem to nějak jako „Co se děje v blues teď” – chtěl jsem lidem pouštět právě ty přesahy: PJ Harvey, Mobyho, Morcheebu… Měli jsme na to vyhrazený sál. Přišlo asi 30 lidí. Já jsem vylezl na pódium k CD přehrávači a povídám: „Dobrý den, pokud čekáte, že vám tady budu hodinu pouštět Muddyho Waterse a Erika Claptona, tak to se pletete. Budu pouštět PJ Harvey, Mobyho, Morcheebu… zkrátka ukázky moderní hudby, kde cítím prvky blues.”

A představ si – z těch třiceti lidí tak dvacet vstalo a odešlo na pivo. (smích) Zůstalo nás tam pár, ale užili jsme si to (smích).

Já: Kdybys to udělal dneska, už by tam ti lidi možná zůstali. Otevřenost publika se přece jen zlepšila.

Ondřej Bezr: Přesně, dneska už by tolik neutekli. To je pozitivní posun – hranice blues se pro spoustu lidí rozšířily.

Autor fotografie: Jindřich Oplt