Jak vypadá britské blues 21. století? Kdo nese pochodeň a světlo?
- Pavel Jartym
- 26. 7.
- Minut čtení: 5
Aktualizováno: 27. 8.
Zamyslel jsem se a trochu i více prozkoumal současnou scénu britských ostrovů. A přátelé, je tam tolik talentovaných muzikantů/muzikantek a kapel, stejně jako na celé zemi.
Tak se nám to všem pokusím mapovat a doporučovat (vlastně nám všem) skvělou muziku na pevném bluesovém základu jako stonku – i když se to pak, jak květ, může otevřít do jakékoliv záře slunce. :)
Ale holt nějaký mantinel si dát musím – tak třeba jedenáctka (taková ta fotbalová).
Jdeme na to.
Dom Martin
Nový Rory Gallagher? Tak jsem to o něm četl. :)
Oba pocházejí z ulic Belfastu, takže pokud máte rádi blues a jste z tohoto kraje, Roryho rozhodně nemůžete minout.
Jistě bude jeho hudbou ovlivněn, ale nebude to jen pouhý klon – to je cítit velmi dobře.
Tady je ukázka jeho vlastní skladby, která vás chytne hned od slidu až po půdu.
Rory v hudebním nebi jistě pokyvuje hlavou.
A tady si dáme ukázku skladby jeho oblíbence.
Za mě zahráno perfektně.
Ian Parker
Ian je podle mě mistr kompozice, a o tom, jak mě ovlivnil jsem se rozepsal na odkazu níže.
Je vidět, že blues miluje, ale s klidným pocitem se rozhlíží i po dalších hudebních horizontech. A to celé si sestaví do svého vlastního hlasu a podoby. Tady je jeho citlivá ukázka, jak zvládá bluesový kánon v podobě klasiky od B. B. Kinga.
A tady ukázka skladby z pera Iana. Tohle na mě dýchlo atmosférou starých dobrých Cream :) a to je skvělé.
Aynsley Lister
To je další sympaťák a takový (pro někoho) možná netradiční bluesman.
Vzhledem by mohl být klidně i filmovým hercem (trochu tam vidím Hugha Granta) a i svým čistým hlasem příjemně překvapí – nečekejte žádnou „hřbitovní hlínu ve sklence whisky“.
To, co se mi na něm líbí, je obdobné jako u Iana Parkera (mimochodem, jsou dobří přátelé) – otevřená mysl k tomu vzít si i z popu něco a přetavit to do něčeho hudebně skvělého, co zároveň nebude plytce hloupé.
Inside Out je přesně toho důkazem.
Je to chytlavé a dobré. A ta kytara.
No a tohle jsem vybral, protože tady Aynsley ukazuje, že rozumí tomu, co to znamená zachytit podstatu amerického Jihu :) se vším všudy.
Klasický zavírák, který prostě na svou desku chcete.
James Hunter
Můj James Hunter. Britský James Brown - aspoň za rhytm and blues vintage stránku.
Mimochodem, jak jsem se dozvěděl z jednoho interviewu - tak dělal taky na dráze. To ocení můj kamarád harmonikář Jirka, který jako správný bluesmen též u vlaků pracoval.
Jamesovi jsem napsal už recenzi na celou desku, to najdete zde. 50. léta, pohoda, Sam Cooke, James Brown, The Temptations, Blues atmosféra okolo a dechová sekce.
A pozor, má ho rád Van Morrison. Co chcete víc? A to vše v originální písničkách Jamese Huntera.
Jedna tady.
Druhá tady. A velmi originální videoklip k tomu.
The Cinelli Brothers
Poprvé jsem to jméno viděl na stránce Blues Alivu. Pouštím a tuším správně, jo, tohle má grády.
Nejsou vybraní pro nic za nic.
Mě to baví, tak šup s nimi sem do britské dvanáctky.
Tohle je ukázka, jak to umí pořádně rozpálit.
A tohle mi připomnělo atmosféru něco mezi Down On The River od Allman Betts Band (děti slavných muzikantů z Allman Brothers Band), B. B. Kingem a prostě pohodovým soulem jako základem.
Connor Selby
Když jsem kdysi dávno (myslím během Covidu) hledal na netu něco, co by znělo jako Derek And The Dominoes (moje srdcovka), ale zároveň neznělo, natrefil jsem na jméno Selby.
Pustil jsem si první desku a jo, překvapilo mě to, že ta atmosféra byla dost tomu podobná.
O to víc mě velmi mile překvapilo, když na druhou desku Connor Selby k tomu ještě přidal více otáček do směru rhythm and blues Ray Charlesova stylu.
Tenhle muzikant bude kanón! Teda on už je.
Tuhle skladbu mohu poslouchat pořád, to frázování v tom sóle na konci, to mě prostě vždycky dostane. Groove, co baví.
A že Ray Charles je v jeho podání něčím výjimečným, to uslyšíte tady.
Jack Broadbent
Kdo z vás sliduje placatkou na kytaře takovým způsobem, že vás z toho mrazí? Jednoho znám a jmenuje se Jack Broadbent.
Tenhle frajer se proslavil díky svému entuziastickému buskingu po Evropě.
Dnes je etablován a postupně se rozvíjí.
Není to jen klasické blues, ale zase nějaký další originální muzikantský pohled na věc.
Placatku nepustím, tu si najdete na YT. Tohle je skladba Ride, kterou si zamilujete od prvních tónů, a tím mi i placatku odpustíte. :)
A tohle je další pohodová muzika z pera Jacka Broadbenta. A myslím, že na ty bicí ve videu hraje jeho táta (snad nekecám, a kdyby jo, tak fabulace a mystika k blues přece patří, ne?). To jako já, jak jsem si vymýšlel tajuplná místa v Louisianě a na řece Mississippi.
A pak jsem ale také i Mississippi seriózně pojal v tomhle monstr informativním průvodci.
Toby Lee
Upřímně, vím o něm prd, ale slyšel jsem, jak zní.
A taky, že je to velmi mladý muzikant. A na to, kolik mu je, tak všech dvanáct kloubouků dolů.
Mějme ho v hledáčku a sledujme, kam jeho další hudební kroky povedou.
Tohle se mi líbí svým vibem. Má to tah, dobrou melodii a kytaru.
Tohle je skvělá soulovo-bluesová balada líznutá Johnem Mayerem (aspoň já to v tom slyším). Mě se to prostě líbí.
Emma Wilson
Pro mě také vlastně stále neznámé jméno, ale když jsem slyšel ten hlas, tak si říkám... Páni.
Tak tuhle babu (to myslím ve všem pozitivním) musím v seznamu mít.
Píše si písničky sama a dokonce, pozor – i aranžovala někde dechovou sekci.
Má talent a je vidět, že blues je v jejím krevním oběhu až do poslední žilky.
Tahle skladba mi přišla, že by se za ní nestyděla ani taková Aretha Franklin. Co myslíte vy?
A tohle ukázka, jak to mu rozjet naživo. To vás bude bavit.
Ian Siegal
To je... Jak to vyjádřit? Člověk, který energií vydá za deset dalších.
Už podle vzhledu poznáte, že tohle je řízek, kterého nesmíte minout.
Umí být pořádně swampy, někdy Tom Waits, někdy pořádně delta, ale tímto rozhodně nekončí. Vlastně něco v něm mi i trochu připomíná Tony Joe Whitea.
Tohle je podle mě takový jeho typ skladby, který vám ho skvěle představí.
A tohle je taková jeho podoba, jak mu to hraje, když naladí na notu old schoolového gospel dřevního blues. Samozřejmě skvělý hlas zde od S. Copeland.
Matt Schofield
Britský Robben Ford. Jirka Maršíček mu se svým triem v Praze předskakoval.
Má krystalicky precizní tón a jeho elektrifikované blues hřeje vřelým jazzovým feelem. Často vystupuje v triu (vlastně asi pořád), kde má hammondy, takže chápete, má to mocný zvuk jak hradby Cornwallu.
Tohle je skvělá ukázka, jak excelentně pojímá pomalé bluesové skladby. Disciplína, kde umí.
A pak mu skvěle sedí takovýto typ funky skladby s New Orleans vibem. Ty rytmy mě na tom hrozně baví.
Kluci od Ondry Žlábka tohle perfektně mají zvládnuté na své debutové desce. Recenze na ní zde.
Komentáře