Slide kytaristé, kteří pro mě svým neuvěřitelným tónem „přibíjejí“ nebe doslova na Ducha země

Zdroj obrázku: Google Gemini

Pavle, co jsi nám dnes uvařil bluesově chutného?

No, nebude toho zrovna málo!

Vybral jsem muzikanty, kteří pro mě dokážou svou kytaru rozezpívat slidem (technikou hry známou jako klouzání po strunách kovovým nebo skleněným válečkem) s takovou lehkostí, jako se slunečnice otáčejí za darem věčného slunce.

Pojďme se společně na ty jedinečné slunečnice podívat.

Chris Rea

Britský smaragd, který trpělivě budoval most možná nemyslitelného – popového zvuku rádiových přijímačů, nesoucího se přes rockovou dunivost, ale s poctivou bluesovou smrští hlasu, jež vypráví šansonový příběh o jizvách a nadějích života.

Originálně se zamýšlel nad podstatou rámu obrazu jménem blues i ve svém veledíle Blue Guitars – tady jsem psal o tom, proč to nesmíte minout – na kterém jsem s Chrisem poslechově začínal. To je jedna velká a neklesající přílivová vlna kapitol radosti ze života slide kytary.

Jeho ostrý tón a melodická hrana dokázaly jako zvon najít místo v lidském příběhu a zasadit tam pocit prostorové nadčasovosti. Zvuk, který pohladí a zároveň rozkmitá pohyb v elipsách duše. Poslechněte si např. epický slide v jeho legendární Road To Hell.

Nebo tady v minimalistické Easy Rider. To je zase nádherná ukázka dřevního akustického mistrovství tzv. Delta Blues slide práce. Táhlé a bolestně přesvědčivé.

Luke Winslow King a Roberto Lutti

Dvakrát jsem je viděl naživo. Na Blues Alive 2024 v Šumperku a v Jazz Docku na jaře 2025. A něco vám povím.

Dal jsem je schválně k sobě, protože tito dva jsou pro mě jediným bijícím srdcem se dvěma chrámovými komorami.

To, co oni společně intuitivně vytvářejí se slide kytarou a doprovodem pro nádherně kouřově zastřený hlas Luka, to jsem už dlouho neviděl, vlastně po pravdě nikdy.

Luke je „adoptovaným dítětem New Orleans“, které kultivovaně vstřebává jako pomalý mrak veškeré hudební gumbo staré francouzské čtvrti.

Jeho muzika pohladí po uších starým jazzem s frázováním jak od dobrého Louise Armstronga, jemným folkem, prašnou country cestou, vintage sklenkou z 50. let minulého století naplněnou živou vodou rhythm and blues a gospelem z dřevěných kazatelen. A když to nejvíce nečekáte – přidá do toho syrovou hloubku delty řeky Mississippi. Jedním slovem, on hraje a zpívá elegantně jako správný gentleman.

A Roberto? Páni, to je pro mě záhada i zjevení najednou. Toho fakt musíte vidět naživo. Ten chlap mám dojem ani nevnímá, že je na pódiu a kolem jsou nějací lidé – vytváří světlo ve svém světě a zrcadlí ho k nám, posluchačům.

Na pohled vás také hned zaujme to, jak vůbec s kytarou stojí – on se s ní uklání při hraní, jako když se stoletý cypřiš vrací ke svým kořenům a mnohovrstevnatým vzpomínkám.

Je to jeden z nejkomplexnějších kytaristů, co jsem naživo viděl – on spojuje doprovod s hraním sóla do takové mysteriózní klenby, tak přirozené, pokorné a nádherné, že člověk zapomene, že někde stojí či sedí.

Když si vzpomenu na konec koncertu v Jazz Docku, kdy oba byli k sobě sklonění a jak hráli se slidem, jakoby se zastavil čas. Paradoxně vytvářeli košatý zvuk, ale prostorem se neslo ticho a klid z jiného paprsku a dimenze života a smrti.

Dostalo to i mou ženu Alenku (můžete se podívat i na její bluesovou devítku), kterou cituji, co mi k tomu koncertu řekla.

„Takhle, co si vybavuju, tak prostě hlavně ten pocit toho, že byli naprosto dokonale propojeni, jako kdyby byli jako jedno. A… Ty tóny byly na tom správném místě, tam, kde přesně mají být, jako když máš nějakou skládačku. Jako když skládáš puzzle, tak ti to drží pohromadě a nemůže být ten dílek bokem. Je to do sebe naprosto zakleslý. Takhle to přesně znělo.

Takhle mi to přišlo jako čisté a dokonalé. Nebylo tam nic navíc a nic tam nechybělo. Ale to se málokdy slyší, no. To nedokážu o všech hudebnících říct, ovšem. A takhle naživo to bylo hodně příjemné. Fakt to byl krásný zážitek.“

Derek Trucks

Derek? Prosím vás, to je jako Bach, Beethoven a Mozart v jedné osobě, akorát, že se slidem k tomu. 

Sám sebe se často ptám, jak někdo může nástroj ovládat takovým způsobem jako Derek? Tady

mimochodem to "odvaří" i takového kytarového mistra jakým je John Mayer.

Na rovinu – s tímhle se musíte narodit. To je dar odjinud. Derek je dítě Boží. Pokorný muzikant a s takovou citlivostí ke světu hudebních tónů, že to nemá obdoby.

On a jeho žena Susan a jejich hudební rodina s názvem Tedeschi Trucks Band významně definují moderní podobu poctivého blues-rockového soundu s výraznou jiskrou gospelové melodické ratolesti, jako oheň pro tmu tohoto pozemského světa.

Krásně také o Derekovi mluvil Charlie Slavík v komentáři nad jeho bluesovou devítkou, mrkněte se.

Derek dokáže jako jeden z mála klouzat slidem, že to zní i jako mystický sitár. To je též neuvěřitelný um. On se svou kytarou pláče jako skutečný člověk. Poslechněte si sólo v této skladbě.

Kelly Joe Phelps

Tohle je další fenomén jako výsostné sochy antické doby. Muzikant, který měl tak silného ducha, že to je jako pocit, když vstoupíte nádhernou starobylou brankou do krásné zahrady plné slunečního blaha.

Odejít se vám dvakrát nechce.

Mimochodem, Ondřej Šindelář ho v přemítání nad svou bluesovou devítkou vybral jako jednoho ze svých favoritů.

Pamatuji, jak jsem od něj poprvé slyšel tuhle skladbu. Nic předtím jsem taky takového nezažil.

Kelly Joe byl anděl a místo křídel měl slide a akustickou kytaru. Stal se alchymistickým mistrem folku, blues, spirituálů, gospelů a country. On by vlastně byl takový Leadbelly a Big Bill Broonzy subtilnějšího a zenovějšího vzezření. A ještě k tomu měl atmosféru žalmů Krále Davida.

Na živých koncertech se tak ponořil do přítomného okamžiku, že dokázal mít celé minuty zavřené oči a vnitřní světlo improvizace ho odválo do chodeb ozářených skromností a genialitou – a to v jediné hořící svíci jeho duše.

Muddy Waters

Tohle je uzemněné hřmění slide kytary. Když začne hrát, tak blesky provrtávají zemi. Muddy je dokonale zemitý a vždy byl. Otec a pionýr elektrického blues Chicaga prožil bídu i lesk toho všeho, co život umí nabídnout.

Jeho styl je čirý minimalismus a úspora výrazu. Je to správně špinavé. Muddy se s tím nikdy moc nemazal. Prostě vzal kytaru a slide a hrál a razil si svou cestu.

Jeho hluboce medově líný hlas a ta hřmotná kytara – to je combo, o kterém si mnoho muzikantů může nechat zdát.

Je zase úplně jiný než všichni zde další zmínění. On je fakt statným stromem z Delty Mississippi, kterým prosvítá měsíční svit hluboké noci.

Ry Cooder

Všechny kroniky slide kytary mají někde uprostřed pomyslnou kapitolu, kde se dočtete – že byl slide před Cooderem a po Cooderovi.

Jak vám ho více přiblížit? Představte si celou americkou hudební tradici od A do Z. Pak si představte, že ji celou můžete vložit do jemného lněného pytle a tenhle pytel si na záda vezme Ry a bude si s ním pohazovat, jak se mu zlíbí.

Aha, takže řeknete, stará dobrá Americana? Jo i ne. Musíte si ho poslechnout. Ry je inovátor, klasik, tradicionalista a vlastně daleko víc než to vše popsané. On je ryzí vánek větru, který vane, kudy řeka dává svůj tok.

Jeho slide je takový... no, on je vlastně chameleon - hrál i karibskou, kubánskou nebo africkou pouštní muziku. Brilantní technik, ale klidně vám ukáže i minimalistický výběr tónů. Jeho barva slidu bude znít stokrát jinak, ale zároveň je to pořád Ry.

Je to tedy hudební kovboj, před kterým jsou všechny pláně a rokle stejně zábavně dobrodružné. Vyražte do hudebního sedla spolu s ním.

Ray Bonneville

Je v něčem blízký Muddymu, ani ne tak stylem slide hry a jako svým osobitým a charismatickým příběhem v pozadí jeho kariéry, který je ale samozřejmě jiný.

Ray je Kanaďan, který se živil jako taxikář (Muddy zase na farmě jezdil s traktorem) a pilot. Pak jednoho dne vzal prázdný papír své mysli a ukázal prstem na mapě na New Orleans.

Poznal den a noc, ticho a ruch tohoto magického města a vlastně pomalost celého Jihu USA.

Začal muškařit – protože u toho je pomalost tím správným slovem a zlatým klíčem, který otevírá sítě. Jeho slidová hra je jemná jako právě ty poletující mušky nad hladinou řeky.

Ray začal hrát písně, které jsou – jak to jen nazvat? Představte si atmosféru Toma Waitse, obraz pomalu se houpajícího dřevěného mostu přes řeku, vlak houkající v mlžné dálce a poetickou zastřenost košatých významů textů, ukrývající se ale pod kůrou jednoduchého slova.

Tak to je Ray Bonneville. Svébytný muzikant, kterému když otevřete své uši, tak uvidíte svět, kde každý malý a zdánlivě pro někoho bezvýznamný detail, jako může být např. květina na parapetu, dešťová kapka stékající z lampy apod., může dostat otisk výjimečnosti bezbřehých časů.

Stačí jen chtít to vše vidět.

Jack Broadbent

Moderní Robert Johnson. Brit, který hraje mohutnou kovovou placatkou na whisky. Objevil se zničehonic na YouTube, jak buskuje na malém mostku v Amsterdamu. Video se stalo virálem ve svém žánru a kategorii.

Nevěřil jsem svým očím. Nejde o to, že má skvělý tón a naprostou kontrolu nad hrou, on má perfektní výraz, respekt a autenticitu.

Mě tenhle jeho hudební styl enormně baví – je to kombinace tradičního zvuku toho nejlepšího z blues a zároveň se špetkou překvapivých lusknutí prstů z jiných žánrů.

Jeho slide je prostě vyzrálá whisky, ale bez ledu a vody. Tu sklenici, když vypijete, tak hned zahřeje na srdci a rozproudí ve vás život.

A super mi přijde, že např. v této skladbě s ním bubnuje jeho táta :) – tady zrovna slidem nehraje, ale ukázat jsem vám to musel.

David Gilmour

Popisovat barvu a eleganci Davidovy slide kytary? Any Colour You Like, jak by řekl, člověk kdyby si chtěl pomoci obratem z názvu písně alba Dark Side Of The Moon.

Když slyšíte tón Davida Gilmoura, tak máte dojem, že život je tak hluboký ve svém každém odlesku – ať už jde o radost nebo smutek. Jeho styl je snový a svěží, ale takový vážný a zároveň sametově hedvábný, jako pohlazení po slunci naší duše.

Jeden z hlavních stavebních kamenů Pink Floyd stále pokračuje v pečlivě vystavěných skladbách na svých sólových albech – pamatuji si, jak mi táta (podívejte se také na jeho oblíbenou bluesovou devítku) koupil desku On an Island.

To je prosím vás album, které by mohlo být filmem, kde křik racků a příběhy majáků protínají srdce lidských nadějí – ať už kráčíte v ranním písku nebo pod stojícími vodopády hvězd a držíte za ruku Malého Prince. 

Už pak zbývá ta otázka. Jaká? Přece ta, kterou se Vás chce on na něco důležitého zeptat. Na banality se nikdy neptá.