Robert Johnson: Čím vším nás ještě může překvapit?
- Pavel Jartym
- 5. 1.
- Minut čtení: 8
Na rovinu... Skvěle sepsaný článek o životě Roberta Johnsona najdete na iReportu. Je tam detail po detailu, rozhodně doporučuji.
Pro ty, kdo jsou v blues "nováčci", tak R. Johnson je mytický Prométheus, který muzikantům předal "hudební oheň". Zkrátka a jasno, když se budete motat kolem blues, brzo o něj "zakopnete".
Možná jen stručně shrnu, co mě osobně v článku na iReportu zaujalo (beru v potaz, že vy čtenáři trochu tušíte, kdo Robert Johnson byl a netřeba mu znova "kopat" medailonek od základů, případně Wiki je tady) za nové a podnětné informace:
Měl problémy s očima, málem na jedno oko oslepl.
Jako první nástroj si osvojil foukací harmoniku.
Ve 14 letech se oženil (což já našel ve svém zkoumání, jiný údaj že až v 18, letech a Virginii Travisové bylo v té době 14 let, ale o tom více pak níže v článku)
Učil bluesmena Roberta Lockwooda Jr.
Měl problém s alkoholem, ale když nepil, byl docela příjemný chlapík.
Oficiálně absolvoval 1. turné - dokonce se dostal i do Kanady
Úmrtní list mu byl vystaven až v roce 1973
Můj článek bude spíše takovým volným myšlenkovým navázáním na ten vynikající článek na iReportu. Prostě půjdeme na osobu Roberta Johnsona úplně odjinud, ať je to i pro znalce trochu zajímavějším kouskem. Vlastně bude to takový myšlenkový jam-session na téma R. Johnson.
Ještě malá vsuvka než ofiko začneme... Asi před asi dvěma lety jsem měl možnost vidět u bratra na Netflixu pozoruhodný dokument ReMastered: Ďáběl na rozcestí, který dále poodkrývá tajemství o životě Roberta Johnsona.
Kdo nezná a neviděl, tomu též vřele dokument doporučuji.
Tak a můžeme začít.
Objevení 3. portrétní fotografie
Každý, kdo se motá už nějaký ten pátek u blues znal ty dvě legendární předchozí - jedna s cigaretou a druhá v obleku.
Ale pak v roce 2020 jeho nevlastní sestra Annye Andersonové ukázala světu nádhernou fotku, kde se Robert usmívá a vypadá pln síly a radosti. V odkazu výše najdete i krátkou ukázku z knihy vydané paní Andersonovou o Robertu Johnsonovi, kde mě zaujalo i to, že na ten den, kdy se fotili v té fotobudce v Memphisu, vzpomíná, že Robert byl hodným a laskavým člověkem - absolutní protipól těch démonizujících nánosů vrstev, které z Johnsona udělali de facto legendární žánrovou postavu.
O této 3. fotografii v roce 2020 napsal na Lidovky.cz Ondřej Bezr, doporučuji. Mimochodem, rozhovor s Ondřejem na tomto blogu si můžete přečíst zde.
Tohle mě teda vážně dostalo, protože ono tenhle můj článek začal vlastně vznikat v momentě, kdy jsem právě četl na New York Times o tom, jak pan Zeke Schein tvrdil, že objevil novou fotografii Roberta Johnsona, kde dokonce vedle něj stojí v bílém saku Johnny Shines. Pak jsem narazil na informaci, že se o tom vedou spory (a není to tak prý jednoznačné jako v případě paní Andersonové). Nicméně na portálu Americansongwriteru se píše, že fotku zakoupenou v dražbě na portálu eBay panem Scheinem jako legitimní portrét Roberta Johnsona uznávají od muzikantů Steve Earla, Jacka Whita až po herce Johnny Deppa. Zajímavé, že? To, proč experti tuto fotku neuznávají najdete zde.
Repertoárově nehrál jen blues
Rpbert Johnson měl obdivuhodný hudebních sluch. Prý si s vámi dokázal povídat, něco slyšet hrát v okolí a pak za pár hodin to přesně zahrát. Aspoň takhle to tvrdí Johnny Shines - další kytarista, který strávil s Johnsonem jistý čas na cestách. Jazzovou skladbu, vlastní skladbu, populární číslo od Binga Crosbyho? To vše vám R. Johnson prý dokázal naservírovat takovým způsobem, jako by se ani trochu nechumelilo. To mě docela překvapilo, protože jsem ho měl čistě v hlavě spojený s tím, že udělal tehdá v San Antone v Texasu balík 29 nahrávek toho nejtvrdšího "bluesového akustického zrna".
A to nejlepší na konec - nové skladby dle vzpomínky Shinese se vůbec necvičili. To může podporovat aspekt geniality a velkého talentu Roberta Johnsona - prý hrál i na klavír a varhaný, jak se píše zde.
Seděl a hrál u řeky Mississippi?
Hazlehurst v Mississippi, rodiště Roberta Johnsona, leží přibližně 64 km vzdušnou čarou od nejbližšího bodu řeky Mississippi.
Ach jo... a moje představa - Johnsona - sedícího blusmena, hrajícího to své tesklivé blues do východu či západu slunce u šumící řeky Mississippi jde do kopru. Prosím vás, realita je taková, že ranní bluesmeni hráli v putykách (tzv. juke-jointech), nárožích ulic apod., všude tam, kde byl nějaký lidský "šrumec", to proto, aby si vydělali nějaký ten peníz. U řeky nic nebylo, tam bylo prd. Já sám nevím, kde jsem si to tak nešikovně idealizoval - a je teda pravda, že když jsem dělal rozhovor s bluesovým lektorem tance Pawel Wroniakem o jeho oblíbené bluesové hudbě, tak tady zmiňoval, že ten obraz bluesmena u řeky je obecně takový zavedenější, ale také mylnější. Bude to asi tím spojením pojmů řeka a zrod blues, že to tak trochu takovou představu evokuje.
Byl první, u koho je zachycen typický boogie typ bluesového riffu na kytaru?
No, upřímně, tohle by asi chtělo mít po ruce více výzkumného materiálu, ale zjednodušeně se dá říct, že ano. Neboli chcete li, ten postup kodifikoval - boogie bass, walking bass, či chcete-li boogie shuffle. Prostě ten typický riff, který se vám hned zanoří do ucha a už se ho nepustí. Když si poslechnete skladbu Sweet Home Chicago, ano, dá se říct, že v tomhle je zakuklený prototyp veškerého boogie a rock and rollu. Jak působivě jednoduché, že?
Samozřejmě, že Robert imitoval tím postupy boogie pianistů z jihu USA. Např. Pinetop Perkinse a dalších.
Jak to bylo s tím, že ho učil sám ďáběl?
Obecně bluesová křižovatka (konkrétně ta mezi Highway 61 a 49) je skvělým mýtem, ale ne zdaleka realitou. A tenhle mýtus jsem více rozebral v tomto článku. Můj otec Pavel Jartym st. udělal překlad zajimavého rozuzlení tohoto tématu zde: „Johnsonova rodina však naznačuje, že neprodal svou duši ďáblu, ale místo toho strávil ten tajemný rok a půl s Ikem Zimmermanem, dalším obrovským talentem ve světě blues. Johnsonovi tvrdí, že Robert se vrátil do oblasti Hazlehurst, aby našel svého otce Noaha, a místo toho potkal Zimmermana. Oba se scházeli na hřbitově Beauregard, kde Zimmerman učil Johnsona, protože tam nebyl žádný dav, který by si stěžoval na hluk, který dělal. Podle této verze strávil všech 18 měsíců zdokonalováním svého umění a poté se vrátil do barů v deltě, kde jeho talent ohromil všechny a začal připravovat cestu tomu, co dnes známe jako blues." Odkaz: https://magnoliatribune.com/2023/07/13/robert-johnson-the-man-myth-legend-and-legacy/
Mimochodem, Ike Zimmerman pak svět blues opustil a stal se kazatelem, A tak mě napadá, nejmenuje se náhodou náš Bob Dylanů vlastně také Zimmerman? To, aby těch záhad nebylo na světě jaksi málo, že?
A další perlička - legendu o ďáblovi v blues si spíše přivlasťnoval "na tělo" šitou bluesmen Tommy Johnson, jak o tom píše známý hudební publicista Elijah Wald.
Měl Marfanův syndrom?
Tuto vzácnou nemoc měl v historii prý i Abraham Lincoln či Julius Caesar. O co jde? Pokud to jako laik správně chápu - jde o něco ve smyslu, že máte velmi dlouhé končetiny a vrozenou genetickou vadu srdce.
A je pravda, že když se dobře podívate na snímky Roberta Johnsona tady a tady (kvůli autorským právům na fotky je nemohu použít do tohoto článku) a soustředíte se na ty ruce a oko, najednou vám přijde, že na tom něco může být. Tady by se mohlo vysvětlovat, že tato nemoc vlastně mohla Robertu pomoc vytvořit jeho kytarový rukopis a to, že zněl jak "dva kytaristé" najednou - jak se podívoval Keith Richards, když poslouchal Johnsona a nemohl tomu zvuku uvěřit, že je to záležitostí jen jednoho šikovného muže.
Jistý Dr. David Connell dokonce k tomu zaujal své profesní stanovisko a v otevřeném dopisu pro Erica Claptona (původně psané pro British Medical Journey) k tomu shrnul následující informace.
Pan doktor Connell, píše, že prý se traduje, že podle svědectví toho večera při úmrtí Roberta Johnsona ho viděli "na čtyřech a jak vyje jako pes". On prý za svou 20letou praxi viděl naživo disekci (roztržení) aorty u člověka s Marfanovým syndromem a ta osoba "vyla na čtyřech jako pes". To neznamená Watsone, že je tu s námi Pes Baskervillský, ale o to, že jde podle mě o metaforu, že to na pohled vypadá takovýmto způsobem, působení bolesti, když se vám tělo pod rukami prostě takto rozerve.
Dr. Connell dále poukazuje na pokles očního víčka u Roberta, který je také častým jevem Marfanova syndromu.
Kritika této teorie
Zatímco teorie o Marfanově syndromu nabízí (docela i dost logicky znějící) vysvětlení jeho tzv. pavoučích prstů, tady musíme být celkově opatrní. Je to jemná půda a našlapujme zlehka. Skeptici právě upozorňují, že diagnóza vytvořená jen ze staré fotky je ošemetnou záležitostí A na tom taky něco být může. Retuše ve fotoateliéru, optické jevy a já nevím co dalšího. Johnsonovi příznaky smrti (křeče, štěkání) navíc mnohem více odpovídají dobové verzi o otravě strychninem ve whisky nebo následkům syfilidy než genetické vadě srdce.
Jak to bylo s tou smrtí? A záhadná poslední slova?
V zajímavém článku na San Diego Union Tribune se píše, že pan Sylvester Hoover, bluesový historik a průvodce rozvíjí myšlenku, že Johnsona neotrávila nějaká žena, protože kdyby ho měl zabít muž, použil by pravděpodobně zbraň jako např. pistoli nebo tak a nepoužil by jed.
Dle výše napsaného odstavce s Marfanovým syndromem je také verze, že jed mohl prudce pomoci roztržení aorty. No, kdo ví jak to celé bylo. Zjistil, jsem také, že David Honeyboy Edwards byl zřejmě (aspoň článek z The Guardian to tvrdí) na posledním hraní Roberta Johnsona v srpnu 1938, po kterém onemocněl a zemřel (Sonny Boy Williamson dokonce tvrdil, že Robert zemřel v jeho náruči, protože Sony Boy ten večer doprovázel Roberta a Davida na hraní).
Co mě ale zaujalo ještě více je informace v daném článku, že se prý pravděpodobně zachovala poslední napsaná slova Johnsona před jeho skonáním. V originále: “I know that my redeemer liveth and he will call me from the grave.” Neboli ve volném překladu (nejsem úplně odborník na překlady) do češtiny slova ve smylu, Já vím, že můj vykupitel žije a jednoho dne mě povolá z hrobu. Na ten nápis se můžete podívat na obrázku zde.
Pokud by to byla pravda, na co by to myslíte poukazovalo? Podle mě by to podporovalo teorii jeho nevlastní sestry paní Andersonové, že Robert nebyl jen nějakým vykukem pokoutných úsměvů (Prý se klidně stávalo, že se Robert na celé týdny vytratil a nikdo nevěděl, kde je a co dělal - a to mi připomnělo vzdáleně trochu situace, které zažívali i muzikanti okolo neménně geniálního Djanga Reinhardta, poeticky jsem jeho příběh v obrazech slova ztvárnil zde).
Možná, že takovouto pomalou detektivní prací jsme na stopě přiblížit se více charakteru pravého Roberta Johnsona a odmítnout ty praštěné hovadiny s ďáblem a křižovatkou.
Realita mohla být daleko ponurejší a bolestivější, protože život na jihu USA se s nikým nemazlil. A bylo jedno, jestli jste bílí, nebo černí. Chudoba a rasové předsudky snadnou napomohou lidskému charakteru do cest, které nejsou dvakrát radostné.
S čímž se i pojí tento příběh...
První manželství a tragické dítě
Doklad o tom najdeme např. zde na Robert Johnson Blues Foundation.
Jeho nastávající se jmenovala Virginia Travisová a bylo jí 14 let (dle Early Blues portálu jí bylo 16 ůet), Robertovi 18 let (oba úřadům lhali a tvrdili, že jim je daleko více let).
A bylo to v Pentonu v Mississiippi (žili pak cca hodinu a pár minut chůze na farmě ve Robinsonville na jih od Pentonu).
A stalo se následující. Virginie i dítě při porodu tragicky zemřelo a rodina Virginie to Johnsonovi vyčítala, že za to může on, protože hraje - a jsme zase u toho - ďábelskou hudbu (rozumějte blues). A to teprve hrál dva roky na vlastní kytaru, kterou dostal ve svých 16 letech.
Zřejmě dokážeme pochopit, jak tato drásavá situace vyzní na duši osmnáctiletého člověka. Je to jizva, co si budeme povídat, hlubokého a bolestivého dosahu (časem na to naváže i neuspěšné druhé manželství a pak plno podivných a fragmentárních vztahu, vznikající zřejmě bez i nějakého valného dlouhodobějšího hledaného smyslu ze strany samotného Roberta). To, že šlo zřejmě o klíčovou etapu ve formování mladého Roberta, tomu nahrává i informace, že v době manželství s Virginii se více věnoval farmaření pod širým nebem, než zakouřeným juke-jointům a tuláctví s kytarou. Můžeme tak jen už spekulovat, co by se stalo, kdyby se ta tragédie nestala, a jaký by byl další osud Roberta Johnsona. Tak a tím považuji tenle myšlenkový jam-session na téma, co ještě nevíme o Robertu Johnsonovi (prozatím) z mé strany za uzavřený.
Děkuji, že jste dočetli až sem a těším se zase někdy při našem společném objevování té pozoruhodné bluesové krajiny.
Komentáře