Ondřej Šindelář: 9 nejoblíbenějších bluesových skladeb
- Pavel Jartym
- 16. 6.
- Minut čtení: 6
Ondra je pozoruhodný multiinstrumentalista (napočítal jsem až 21 nástrojů) a skvělý muzikant.
Kupte si jeho skvostné sólové album Sonomadia na Bandcampu!
A parádní je, že Ondra není vůbec “čistě” bluesmen, proto jeho pohled na to, co pro něj jsou oblíbené bluesové skladby, sliboval zajímavé poslech a povídání.
Playlist v kuse na Spotify zase na tomto odkazu.
The Beatles - Yer Blues
S Beatles jsem vyrůstal, takže mám hodně pod kůží jejich kompletní tvorbu. Pamatuju si většinou, jaká skladba následuje na albu. Yer Blues má myslím klasickou bluesovou strukturu, možná bude nejbluesovější z mého výběru, ale Beatles moc takových písniček neměli.
Je to vlastně přímo pokus Johna Lennona se přiblížit tomuhle stylu, který začal být populární na konci 60. let, jak jsem se dočetl, dokonce se mluví i o parodii. Každopádně tam je myslím pořád silně cítit rukopis kapely a evidentně si to hraní všichni užívají.
Textem mi to taky sedí do typické melancholické nálady blues, jak si ji představuji. Lennon písničku prý psal během pobytu Beatles v Indii, kde mu to narozdíl od Harrisona moc nepřirostlo k srdci. Na skladbě mě kromě jiného baví, když v půlce plynule přejde z bluesového triolového taktu do rychlejšího rytmu rock’n’rollu - hned potom, co Lennon zpívá, že ho nesnáší.
Paul Simon - Diamonds on the Soles of her Shoes
Poprvé jsem Paula Simona slyšel s Garfunkelem na nějakém starém výběru. Tuhle desku (Graceland) jsem objevil po nějaké době a úplně mě nadchla. Je to zase něco jiného.
Jsou tam slyšet africké vlivy – myslím, že vznikla po jeho návštěvě Jihoafrické republiky, kde napsal velkou část písniček. Pak si pozval tamní hudebníky a nahráli ji společně.
Na začátku je slyšet, jak zpívají černoši – ten nápěv je částečně v jazyce kmene Zulu. A pak se to přelije do typického simonovského stylu. Mně se na tom líbí to spojení různých vlivů a stylů z různých koutů světa.
Když jsem přemýšlel, co mi zní bluesově, tak právě ty vlivy z Afriky. Nějak to v tom cítím. Myslím, že i Paul Simon má i víc bluesových věcí. A ta výrazná basová linka? Jedna z prvních, co mě inspirovala k bezpražcové base. Na basu tu hraje moc pěkně Bakithi Kumalo.
Jiří Suchý - Blues O Zmoklé Slepici
Mě na tom baví ten humor, který Suchý do textů dává. Na tom byl Semafor postavený a pořád je. Moje kamarádka tam zpívá a hraje na příčnou flétnu a pořád mají nová představení. Byl jsem na pár z nich a musím říct, že je to pořád skvělé.
Jiřímu Suchému je už přes devadesát, je to obdivuhodné. Spousta jeho písniček u nás v podstatě zlidověla. Suchý věděl velmi dobře, co dělá – i po hudební stránce. To piano, nejspíš Šlitr, je výborné.
Tuhle muziku mám zažitou od dětství, od táty, který hrával na kytaru a my jsme s ním zpívali i tyhle písničky. Tuhle konkrétní asi ne, ale znal jsem ji a vybral jsem ji, protože je možná méně známá, ale i tak mě baví.
Přijde mi, že i v českém prostředí jsme dokázali hezky navázat na tradici, která se rozjela za oceánem. Je to sice jiné než klasické blues, ale přesto to posouváme dál. Ten začátek a konec – tam cítím to bluesové, tu tragiku, i když s vtipným textem. Je v tom možná trochu parodie, taková bezvýchodná situace – zpívá o slepici a je to vlastně v jádru dost bluesové.
Kelly Joe Phelps - Footprints
Můj táta byl dokonce na jeho koncertě v Oregonu a koupil si tam CD – myslím, že ho má i podepsané. To je víc než 25 let zpátky. Mně tehdy bylo málo a ještě jsem neměl tolik zkušeností, abych si dokázal říct, co mě na tom vlastně baví. Mám ale pocit, že to bylo období, kdy si člověk začíná utvářet obraz o světě a o hudbě – a právě díky tomu se mi dnes líbí takovéhle věci.
To, co měli rodiče doma za desky, hodně určilo, co jsem potom poslouchal. Když jsem si to teď znovu pustil, věděl jsem, že to je člověk, kterého se blues opravdu hluboce týká – a dost mě to baví. Na téhle desce je to ryzí, čitelné a zároveň velmi příjemné na poslech.
Kytarové doprovody mě hodně baví – jsou hravé, ne přehnaně složité, prostě hezké písničky. On si je sám psal a jeho zpěv je povznáší na úplně jinou úroveň. Jsou tam zajímavé, někdy kolidující tóny, které ale skvěle fungují s jeho zakouřeným hlasem. Myslím, že nějaké světové turné asi neabsolvoval.
Joni Mitchell - The Dry Cleaner From Des Moines
Celá deska Mingus je silně inspirovaná jazzem. Sám Charles Mingus na ni napsal několik skladeb přímo pro Joni. Pohybovali se ve stejných kruzích a je slyšet, že Joni tady proniká do zcela jiných vod, než kde původně začínala.
Na téhle desce mě hodně baví basa – hraje ji Jaco Pastorius. Nevím, jestli běžný posluchač tuhle písničku dokáže plně vnímat, nebo jestli mu to nepřijde trochu chaotické. Já v tom každopádně pravidelnost slyším – pěkně to swinguje. Nejde o klasickou bluesovou skladbu.
Jinak Joni Mitchell je u nás spíš známá staršími folkovými věcmi s kytarou a jejím specifickým hlasem, který se jí časem výrazně posouval. To je ostatně zajímavé – ona zkoušela spoustu stylů. Mě baví všechno. Měl jsem období, kdy jsem měl radši ty starší nahrávky, ale pak přišlo tohle album a novější desky jsou zase jiné – má tam třeba i spolupráci s orchestrem.
Pak má také album Hejira s Pastoriem, to už není tak divoké, ale zase jiné a pořád hodně zajímavé. Ona mi přijde význačná hlavně jako skladatelka – to, že si své písně zároveň i interpretuje, vnímám spíš jako krásný bonus navíc.
Nick Drake - Know
Do blues přímo nezabrousil. Ale něco mi ho na této písničce připomnělo – asi tou náladou. Vzpomněl jsem si na ni v kontextu té bluesové „devítky“. Možná je to tou melancholií, která z písní sálá. Drake trpěl depresemi a zemřel před třicítkou.
V téhle skladbě je ta melancholie hodně slyšet – jen kytara, jednoduchá a přímočará píseň, ale doprovod je přesto zajímavý. Ten motiv, co tam hraje, přímo vybízí k dalšímu rozvinutí. Ale právě v té jednoduchosti je podle mě jeho síla. Nechá prostor – ať už zvukový, nebo pro vlastní fantazii. Jako by ti naznačil směr a zbytek už si můžeš domyslet sám.
Na první desce měl ještě velkolepější zvuk a orchestraci. Smutné je, že za svého života nebyl známý ani uznávaný. Nehrál moc živě, neprosazoval se, neměl potřebu hrát živé koncerty. Až po smrti získal punc legendy.
Norah Jones - Carnival Town
Poprvé jsem ji slyšel s písní Come Away With Me a pamatuji si, že její první album zůstalo v paměti – krásné, pohodové písničky. Norah je dcerou Raviho Shankara, slavného hráče na sitár, a když jsem si to pak uvědomil, říkal jsem si, že tam ten vliv možná opravdu trochu slyším. Spolupracovala také se svou sestrou, která šla víc ve stopách otce – hraje na sitár a hraje převážně tradiční indickou hudbu. Je zajímavé, jak se v jejich spolupráci propojují dva světy – Norah zpívá, její sestra hraje. Mně se její písničky vždycky líbily.
Carnival Town mi přišla hodně bluesová. Vřelá, krásně se poslouchá, má nádherné harmonie. Má prostě takovou náladu. Podvědomě z toho cítím obraz města, kde se dřív slavilo, něco se tam dělo, žilo to – ale teď ten čas už uplynul. A zůstaly jen melancholické vzpomínky na to, co bývalo.
Je to z druhého alba, co navazovalo na to první. Je tam myslím i např. Sunrise, taky hitovka.
Tom Waits - Gun Street Girl
Tom Waits je dobrý básník a spisovatel a ta fantazie tam u něj jede. Původně začínal u piana. V téhle skladbě se ale víc opírá o charakter svého hlasu – místy až s nádechem Armstronga. Na začátku měl styl spíš soulového přednesu, ale celé album Rain Dogs už je experimentálnější. Zní tam různé zvláštní instrumentace, břinkání na všelijaké věci – a právě to dělá tuhle nahrávku tak zajímavou.
Ten jeho hlasový přednes, ta nálada – to je pro mě autentické blues. Připomíná mi to černochy, kteří jako otroci v Americe kdysi břinkali do kolejí a zpívali si při práci. Poprvé jsem Waitse slyšel od táty, na nějaké desce, co někde kdysi sehnal.
Richard Bona - Good Times
Tady na té desce sebral sbírku blues z různých koutů světa. Nejde tolik o jednotný hudební styl jako spíš o sdílenou náladu – radost, pohodu, lehkou nostalgii. Znám ho původně jako muzikanta od Pata Methenyho, který byl pro mě už odmala velkou inspirací. Bona byl součástí jeho větší kapely, kde zpíval, i když je hlavně baskytarista.
Začínal na africký balafon – takový xylofon – a jeho africký původ je slyšet všude. Někdy zpívá ve svém nativním kamerunském jazyce a dává tak písním osobní příběhy a rytmiku, která tě prostě chytne. Dělá i bohaté vícehlasy, i když v téhle skladbě myslím nezpívá vůbec. Tady jsem slyšel takové ty harmonické přechody, co mi evokovalo to blues. Rytmicky je tam slyšet inspirace z karibské oblasti.
Spotify playlist v kuse
Medailonek Ondry
Vybírám od Ondry namátkou k poslechu
Comments