Charlie Slavík: 9 nejoblíbenějších bluesových skladeb
- Pavel Jartym
- před 1 dnem
- Minut čtení: 6
Charlie Slavík - neuvěřitelný muzikant, musher (jezdec se psím spřezěním) a znalec vín. To zní jako ideální combo, co myslíte? Doufám, že někdy časem dojde i na ty další skvělá témata, ale nyní jsme se zaměřili na bluesovou devítku Charlieho. Jeho playlist v kuse na Spotify najdete zde.
Pro lepší informační kontext o Charliem jsem zase udělal na konci článku o něm medailonek i s webovými odkazy. Tady se na něj rovnou přesunete.
Garth Brooks - Ain't Goin' Down ('Til The Sun Comes Up)
A když si to pustíš, tak pochopíš, že se to musí líbit i bluesmenům – to je prostě poctivý rock and roll. Skvěle tam dělají countryové fintičky – , kdy začnou pod tónem, vytáhnou to nahoru a udělají to ve dvojhlase. To mi přijde super.
Tahle písnička mě ovlivnila hlavně tím, že tam jsou skvělé doprovody na harmoniku. Harmonika tam štěká, razantně přiznává sudé doby. Kdyby tam nebyla, celé by to šlo dolů – právě ona zvýrazňuje akcenty na sudou dobu, k tomu pěkná konverzace s kytarou v závěrečném sóle.
Když jsem si vytvářel svůj pohled na doprovody, tohle bylo stěžejní. V bluegrassu jsem takhle doprovázel – kopíroval jsem mandolínu. Tam nejsou bicí, takže mandolína je rytmičák. V blues doprovázím jako druhá kytara, nebo dechy.
A když se vrátím k té skladbě – tohle je moderní country, tak jak ho mám rád. Harmonika má čistý zvuk, jen na šůrku (zpěvový mikrofon Shure SM 58) – vůbec se s tím nemaže. Baví mě ta energie, ten harmonikářský agresivní doprovod, jak to všechno smázne. Ten harmonikář se jmenuje Terry McMillan.
The Renegade - Main Theme
To jsem měl své jižanské období – to trvalo až do roku 2001. Na téhle skladbě se mi líbí harmonika, která se striktně drží bluesové stupnice a pentatoniky. To, co tě chytne, jsou ty fóry, co on hraje – na tom jsem pak jel v devadesátkách.
Teď to běží znovu a znovu si to nahrávám. Mám to nahrané ještě z devadesátek, ale s posunutým laděním. Myslel jsem si tehdy, že to bylo podladěné o půl tónu, aby to znělo zajímavěji. A dneska už vím, že kytara je v ladění drop D – jen podladěné éčko.
Ale co je na tom úplně super, je ta textura. Zahraješ tón, sklouzneš se a dohraješ ho. Líbí se mi tam i to wah-wah… a ty další různé triky, co to trochu „zašpiní“. Není to agresivní hraní, ale spíš práce s texturou.
A taky moc krásný motiv. Hraje harmonikář Stanley Behrens (hrál mimo jiné i s WAR a Canned Heat).
North Mississippi Allstars - Meet Me In The City
Tohle jsou Bratři Dickinsonové. Jejich táta byl významný hudební producent. Jsou to skvělí multiinstrumentalisté a občas s nimi hraje na basu Lightnin' Malcolm.
Ten dřív hrával v duu s Cedricem Burnsidem – vnukem slavného R. L. Burnsidea, autora „Jumper on the Line“. Z toho máš normálně husinu. Civilní zpěv, silný groove, kytara laděná do akordu, skvělé frázování… to je prostě afro-americká diskotéka.
Tohle je černobílá komunita. A já mám rád lidi bez předsudků – tihle jsou obyčejní chudí bílí kluci z Mississippi. Tam, když se narodíš jako černý, buď jdeš do armády, nebo do kriminálu. Moc možností není.
Já to slyšel díky kamarádovi Jeffovi z Hernanda, co maká pro FedEx. Seznámili jsme se v roce 2005, když jsme s Lubošem Beňou hráli na prvním ročníku festivalu Blues and Roots v Parmě v Itálii. A Luboš pak, když hrál na BluesAlive, zahrál i tuhle písničku. Spoléhal na to, že ji nikdo nebude znát (smích).
Tedeschi Trucks Band - Midnight In Harlem
To je poslední poctivá kapela a řemeslo. Poslední oldschoolová kapela. Susan Tedeschi je o rok mladší než já a byla spolužačka Steva Walsha (kamaráda a kytaristy od Charlieho).
Derek Trucks je mladší a jeho táta hrával s Allman Brothers Band na bicí. Oni po nich drží takový ten prapor. Je to barevný zvuk, je to blues, jsou tam emoce. Je v tom velká pokora – k životu, k muzice, bez předsudků čemukoliv.
Ti muzikanti mají dohromady neuvěřitelnou synergii a vzájemný respekt. Je to bez frajeřiny – Zvukově by se tam posunul v jednadvacátém století i Muddy Waters, Little Walter a všichni… a to je pro mě právě Tedeschi Trucks Band. Tady je, myslím, úplně všechno. Nikdo nehraje se slidem tak procítěně a s takovou barvou jako Derek. Ten trik je v tom, že hraje palcem. V palci je největší cit – má to nejvíc pod kontrolou.
Mám kamaráda Petra Vejvodu, přezdívá se mu Náčelník a dnes dělá kulisáka v divadle. Má můj velký respekt, protože míval malý obchůdek s CD a vždycky když jsem k němu přišel a zeptal se na jakékoli CD, hned mi řekl, co to je za muziku. Znal můj vkus. Řekl třeba: "Tohle by se ti nelíbilo, to je moc intelektuální" nebo "Tohle tě nebude bavit." Ale pak dodal: "Hele, poslechni si tuhle frajerku, Susan Tedeschi. To se ti bude líbit." A měl pravdu. Nikdo ji tenkrát neznal. Jen Náčelník. A když jsem pak byl v Americe, hned jsem si nakoupil její další její CDčka.
Ghost Hounds - Baby We're Through
Tohle je taková juke jointovka. Jsou z Pittsburghu. Pro mě je to moderní americana. Mimochodem, ten zpěvák umí skvěle zazpívat covery od Howlina Wolfa – je fakt výbornej. To je přesně ta kapela, která když začne hrát, tak černý holky ho milujou, bílý holky ho zbožňujou.
Zase jedna černobílá kapela – a já mám rád, když lidi kašlou na malicherné, buranské předsudky. Tohle je navíc ještě víc country než třeba Tedeschi Trucks Band.
Mimochodem, my jsme od Ghost Hounds hráli písničku Bad News – má skvělý text.
Chris Rea - Between Devil And The Deep Blue Sea
To je zase na rozhraní – krásná bluesová skladba s přesahem do jazzové harmonie. Má trochu náladu jako Albatross od Petera Greena. Neuvěřitelně civilní projev. Ale právě ta lehká patina hlasu a způsob, jak to podává naprosto nenuceně, tomu dává pocit obrovské naděje. A opět – je v tom pokora k životu.
Slyšel jsem to až poměrně pozdě, někdy během nebo po covidu. Kamarád tehdy rušil sbírku, tak jsem se dostal celou diskografii Chrise Rea na CDčkách.
Charlie Musselwhite - River Hip Mama
Podle tohohle jsem se vlastně naučil hrát Texas a ten boogie styl Johna Lee Hookera. Když hraješ country, je pak těžké to otočit a akcentovat jinou dobu.
Zásadní je tu ještě jedna věc: Charlie Musselwhite. Myslím, že to bylo v roce 1993 nebo 1994, kdy jsem si koupil školu s kazetou od Phila Duncana. Celé to zpracoval a Charlie Musselwhite to na kazetě zahrál.
Naučil jsem se z ní bendovat devátou dirku, zahrát bluesovou stupnici – byla pro mě velmi cenná. zahrál, a já díky tomu pochopil spoustu věcí. Právě díky nahrávkám Charlieho Musselwhitea jsem se naučil pracovat s mikrofonem. A to je úplně jiná disciplína.
Zpátky ke skladbě, super groove (taky se nechal Ch.M. slyšet, že je to nejlepší kapela jakou kdy měl - mimochodem všichni kromě Charlieho jsou Afroameričané), a pro Charlieho typické sharp notes (nasazuje pod tónem a vytahuje do maxima nahoru), plný zvuk s nekopromisní naléhavostí projevu. Jeden z mých nejzásadnějších hrdinů! Tím prvnim je ale určitě counryový harmonikář a nashvillský multiinstrumentalista Charlie McCoy). Jinak z harmonikářů mě také velmi ovlivnil Sonny Boy Williamson II (Help Me) a Little Walter a (The Juke, My Babe).
Jim Liban - Cold Stuff
Tohle je přesně o tom frázování. Je to pure blues, super groove a je to pěkně zahrané. Mně se líbí, jak to hraje – myslím, že se tomu říká cirkulační dech. On hraje a plynule se u toho nadechuje, ale ty to neslyšíš. Drží tón, chvílemi tam má tremolo ( hraje to na malé kombo Kalamazoo s efektem tremolo).
Na tomhle se mi líbí, že je to fakt žesťové. Harmonice se přezdívá „mississippský saxofon“ – a tohle je přesně ono. Přišel jsem na něho náhodou, prostě to na mě vyskočilo. Další frajer z Tenneessee, kterého nikdo nezná.
Stevie Wonder - We Can Work It Out
Sólo, které tam Stevie hraje na harmoniku, je ukázka toho, jak se hraje na harmoniku – jednoduše, se suprovým frázováním. A je tam úplně všechno. To je prostě blues a typický Motown - Northern Soul.
Není to ten Memphis Soul, který mám nejradši, ale je to skvělé. Já mám rád surovost Memphisu – např. u těch smyčců. Ten Motown mi přijde někdy až moc sladký, ale mám ho taky rád.
Playlist na Spotify v kuse
Medailonek o Charliem
Oficiální webová stránka
Comments