Někdy se věci v životě stanou jako řeka: přitečou, vezmou vás s sebou – a buď je přijmete, nebo ne.

Mně se to stalo ve chvíli, kdy jsem si „plácnul“ s výborným muzikantem Petrem Samšukem. Kromě hraní a zpěvu má jednu vzácnou přednost: umí zorganizovat dobré muzikanty a plán. A pojal to tak, že se k narozeninám Erica Claptona postaví celý program v Malostranské Besedě. (Pak jsme podobně dělali i Dylana a Kalandru, ale to už je jiný příběh.)

Clapton nám nakonec vydržel víc než jednu Malostranskou. Dnes už s Petrem a lidmi okolo něj Claptona nehraju, ale myslím, že on pořád pokračuje a kvalitu to má pořád skvělou.

1) Že písnička je pro mě nejvíc

Do té doby byla kytarová sóla pro mě to nejvíc. A společně s nimi bombastické riffy. Hudba kapel bez riffů mi přišla nudná. Dnes se tomu člověk usmívá.

Petr měl velký cit zkomponovat program tak dobře a harmonicky, že prim hrály písně a melodie – obzvlášť ty Claptonovy věci s dechovou sekcí. A tohle je, přátelé, víc než drtit pentatoniky v blues-rockovém výtahu od přízemí do pátého patra v rekordním čase.

A ještě jedna věc: když jsem psal článek o mých oblíbených slide kytaristech, došlo mi i díky téhle zkušenosti, že všichni ti zmínění hráči nejsou žádní „honiprdi“. (Tohle je tak skvělý výraz, že za něj děkuju kamarádovi Marcelu Flemrovi, který se o něj se mnou podělil.)

2) Že když hrajete v krásném prostředí, je to úplně jiné

Malostranská Beseda – místo, kde byl zvukař perfektně připravený, kde lidi fakt přišli poslouchat hudbu a ne „klábosit“ mezi sloku a refrén. Byl to nádherný společenský večer – podobně jako když jsem byl na Ondřeji Havelkovi a pak o tom psal své dojmy.

Krásné prostředí bylo taky v divadle v Písku (Petr Samšuk z Písku mimochodem pochází). A hlavně když jsme hráli v barokním sále Matfyzu – hned naproti naší domovské Malostranské Besedě. Dokonce o nás napsali půvabnou recenzi.

3) Že se musím jako muzikant víc učit naslouchat

Předtím jsem hrál s klukama v triu a tak různě. Dost často ty věci stály na mně. Tady to bylo jiné: ano, hrál jsem na elektriku i akustiku a zpíval claptonovské party, ale okolo byli muzikanti, kteří nedělali jen „křoví“, jak se říká.

Plnohodnotně servírovali hudební rám, pevný a jasný, abych já mohl sóly „malovat barvy“ uvnitř toho rámu.

Byla to lekce, protože jsem si myslel, že jsem vyspělý muzikant. Nebyl jsem. Vzájemně vyvažovat tu alchymii doprovodu a vyhrávek – nehrát málo, ale ani moc – to je umění, které se učíme celý život. Někomu to jde líp, někomu hůř, ale všichni jsme jako muzikanti na jedné cestě. A ty boty budeme mít prošlapané k puchýřům skutečně všichni.

4) Že někdy stačí ustoupit do pozadí a sledovat magii

Mám na to nádherný zážitek z doby, kdy jsme Claptona s bandou hráli v klubu Highway 61 v Budějovicích. Petr Samšuk hrál baladu Tears In Heaven – a v té jsem nehrál.

Video z toho večera nemám, ale aspoň se můžete podívat, jak to Petr hrál v Besedě.

Stál jsem mimo pódium a sledoval celé dění. A pak se to stalo. Čas se zastavil. Viděl jsem každou tvář, jak se nechává kolébat akordovými vlnkami, které šly z Petrovy kytary. Ten Petrův zpěv byl tak procítěný, že jsem viděl i pár slz u dam, které seděly nejblíž pódia.

V ten moment mi došlo, že to je krásný zážitek – a já ho „tiše“ sleduju s opřenou kytarou opodál. A že se to někdy stane právě tehdy, když ustoupíme do pozadí a staneme se součástí něčeho většího. Podobně o tom mluvil i další hudební kamarád Jan Svorník v našem rozhovoru.