Honza Svorník: Rozhovor o hudbě, ale i věcech neviditelných

Autor fotografie: Jindřich Oplt/ Blues Aperitiv 2025

Právě se chystáte začíst do hlubokého rozhovoru s mým kamarádem Honzou Svorníkem - který mimochodem, také definoval, co je dle něj blues zde.

Honza je vystudovaným muzikantem, učitelem a obecně zajímavým člověkem (sem tam ho najdete za barem v příjemném podniku jménem Duende). Hraje také v kapele O. J. Žlábek Band - recenzi jejich první desky najdete zde. Nechal jsem to, co nejvíce autentické/přepisem ze zvukového záznamu.

Jak si se dostal k basové kytaře?

K basové kytaře mě přivedl můj děda. Ač nevlastní, právem se tak může nazývat – tím, co pro mě udělal, a co mi přinesl do života. Děda s babičkou měli v Rybalkově ulici obchod s hudebními nástroji a já jsem u nich měl svou akustickou kytaru. Bylo mi řečeno, že jednoho dne mohu přijít a zařídí mi učitele. Jenže já jsem otálel a otálel...

Už dřív mě hodně bavilo poslouchat kazety z osmdesátek a skákat po posteli s velkou plastovou kytarou – to tam zkrátka bylo. Nakonec jsem se ozval až v době, kdy už ten obchod neměli. Děda mi tehdy vysvětlil, cituji: „Kytaristů jsou tři pr***, lepší je basa – tu všude sháněj. A navíc já hraju na basu, tak tě můžu učit na basu.“

A tak mě začal učit. A pokračovalo to dál a dál. Ke kytaře jsem se dostal záhy.

A jaké byly začátky na basu?

Začátky byly náročný, tvrdý, no. Měl jsem pocit, že mi to zpočátku moc nejde. Jedna z prvních písniček, co mě děda naučil, byla Čekej tiše od Evy Olmerové. Tři akordy, z hlediska basy tři tóny – a trefit se do nich se zdálo hodně těžký.

Párkrát mi během prvního roku přelétlo hlavou, jestli bych se na to neměl vykašlat, ale furt jsem věděl, že to nemyslím vážně. A pak se z toho stane vášeň – člověk chce dál a dál si osvojit ty věci, slyšet ty věci. Když jsem se tomu věnoval intenzivně sám, tak jsem se navztekal u sluchátek – rány do stolu, kopance do postele. Odhalit, co je ten tón. Člověk se snaží odezírat, napodobit, okopírovat to, co slyší – a to je u basy možná i těžší než u kytary, která hraje melodii.

Ale jakmile tam ten zájem je, tak to pomalu povoluje. Pomalu, ale jistě.

Kopat do postele? To bych do tebe vůbec neřekl.

No, to dřív bylo jiný než dneska. A taky – děda mě neovlivnil jen hudebně, ale i jinak. Děda byl cholerik, a já k němu vzhlížel – hudebně i osobnostně.

A jak dlouho si na basu k dědovi chodil?

Já bych řekl, že to bylo takové kratší období. Často jsem jezdil na víkendy k babičce a dědovi – to nás hodně sblížilo. Trvalo to pár měsíců, nedokážu už přesně říct. Možná toho bylo spíš méně než více. Pak jsem pokračoval sám. Vždycky jsem se něco naučil a pak to dědovi přehrál. Třeba celý živý koncert The Shadows, výběr skladeb od The Beatles, The Rolling Stones a podobně.

Děda mě pak začal brát na trampské sleziny, kde jsem se otrkal i s veřejným hraním. Lidi koukaj a čekaj, co se stane – a to může být pro někoho nepříjemný tlak. Děda mi na pár písniček vždycky půjčil basu a já hrál často i písničky, které jsem nikdy neslyšel. Ale šlo to – dalo se ledacos odezřít, jak to asi bude.

Děda měl vlastně jednu z prvních prodejen hudebních nástrojů v republice – začal podnikat ještě těsně před revolucí. Babička byla ženou mého dědy, Marka Čermáka. Na nic nehrála, ale ráda zpívala a chodila na trampa a sleziny.

A mají ten obchod ještě? 

Oni to pustili. Přestěhovali se na vesnici do baráku a opustili byt na Vinohradech – tak 15 až 20 let zpátky. Bylo cítit, že přinášet něco do prodeje v konkurenci velkých obchodů bude skoro nemožné, leda se specialitami, které nikdo jiný nemá.

Obchod ale funguje dodnes. Vede ho otec se synem – dlouholetí kamarádi dědy. A zároveň dělají i skvělý servis hudebních nástrojů.

A takže ty ses dál na tu basu učil a už tě vyloženě zaujal nějaký žánr?

Já jsem měl potřebu seznámit se s celou populární hudbou druhé poloviny 20. století – k tomu jsem fakt tíhnul. Chtěl jsem si udělat přehled napříč žánry, což mě drželo několik let. Šel jsem po tom, co je známé, a na to se nabalovaly další věci.

Co si dnes uvědomuju, je, že to spektrum bylo fakt široké. Kde kdo se už v té době přimkne k jednomu stylu, ale pro mě byl Rod Stewart stejně důležitej jako Frank Sinatra, Earth, Wind & Fire nebo třeba Andrea Bocelli.

Taky klasický country jako Merle Haggard. Bylo to jako monitoring toho, co existuje – a k těm věcem jsem se pak cíleně vracel. Napadá mě třeba Dire Straits a až časem i sólovky Marka Knopflera.

A všechno co si poslouchal, předpokládám, si také zkoušel hrát?

Jo, všechno. Nejdřív jsem si to naposlouchal – často výběrovky. A pak jsem to začal zkoušet hrát. Teoretický znalosti byly hodně základní – noty vůbec, akordy jen úplný základ. Lead sheetům bych tehdy nerozuměl.

Věděl jsem, že basa hraje základní tóny, ale brzy jsem si všiml, že to není vždycky tak jednoduchý. Bavily mě drobný vyhrávky – chtěl jsem z každý písničky dostat maximum, i ty nejjemnější detaily, co basa dělá. Nebyl jsem spokojený, dokud to nebylo úplně přesně. Aspoň podle toho, co jsem tehdy slyšel. Protože člověk je omezený tím, co slyší – a když pak tu stejnou věc slyší znova, najednou v ní slyší víc.

A už jsi v té době hrál i na kytaru?

Trošku. Děda mě k tomu přinutil. Cituji ho znovu: „Nejvíc je, když si vezmeš kytaru a zazpíváš písničku. Tak se z toho holky pos***u.“ Děda byl ráznej.

Já jsem si spoustu věcí zjistil z praxe – z toho, co jsem si naposlouchal a nahrál. A díky tomu, že jsem měl k base i trochu tu kytaru, tak se to začalo prolínat.

Ono je na tom krása, když hudba plyne v takové vyváženosti a člověk do toho zabředne, začne se to do něj dostávat samo. Ten cit pro basové linky tě chytí. Hraješ tak „akorát“, vnímáš, že máš neomezený prostor – ale zároveň jsi jen část celku, kde to všechno musí znít.

Najednou si uvědomíš, že ten nástroj není jen o tobě. Že to je o tom, co se děje okolo tebe. A v tom spatříš tu genialitu a krásu. Přijde vyhrávka – nebo taky nepřijde. Hraješ – a pak zase chvíli ne.

Byl si se sebou v tom čase už spokojený?

Já jsem byl trochu takový namyšlený. Energetické pole pýchy je vlastně takové, že si potřebuje dokazovat svou dostatečnost – protože si ve skutečnosti neuvědomuje tu opravdovou. Je to spojené s nějakým komplexem méněcennosti a potřebou se bránit, když se objeví něco, co tě konfrontuje s vlastní nedokonalostí.

Takže vlastně jsem byl nepravdivě spokojenej. Pravá spokojenost vypadá jinak – ta se neváže na to, co člověk umí, má nebo zná.

A co se ti teda ustálilo za ty oblíbené hudebníky? Takové majáky?

Určitě Mark Knopfler.

Tam jsem zjistil, že každá deska je pro mě prostě klenot. Každá písnička. To jsem u žádného interpreta nezažil – že by mě takhle hluboce zasahoval. A zasahuje dodnes.

Poslouchal jsem to hodně pomalu a užíval si to objevování. Pak pauza – a pak další deska.

A Queeny? Ty máš rád, ne?

Úplně ne. To je podobné jako s bluesem – drží se mě to mimoděk. Queeny jsem nikdy moc neposlouchal. Neměl jsem potřebu proposlouchávat se jejich tvorbou, ač je to úžasná kapela. Ale vždycky mě přitáhlo něco jiného.

U Michaela Jacksona jsem třeba měl období, kdy mě fascinoval jeho život – od dětství až po This Is It. Dylan až později, v posledních letech. A pak to byly takové nárazovky. Nebo jsem se vracel k živým koncertům. Začal tam pak prostupovat jazz – a to hodně skrze mého kamaráda Tondu Strnada.

A jak ses dostal ke tvé závěrečné práci na škole na téma spiritualita a hudba?

Není to ani tak otázka studia, jako spíš nějakého prožitku. Něčeho, co přijde najednou – jako souběh okolností. A co člověka promění v takového pomyslného duchovního studenta. Ale není to vázané na žádné konkrétní prameny.

Je to hlavně vnitřní práce. Ale protože k tomu patří i potřeba obklopovat se krásnými a hlubokými věcmi, začne se člověk přirozeně obklopovat i literaturou. To je takový začátek.

A pak přijde chvíle, kdy zjistíš, že už není potřeba nic studovat. Že všechno už bylo vyřčeno. Teď už stačí jenom žít. Stačí být.

Skrz tohle se to celé napasovalo – jak splnit zadání, a zároveň si to napsat o tom, v čem je mi dobře. Co je pro mě smysluplný.

A nepřijde ti, že muzikanti k tomu mají obecně větší vztah - k tomu duchovnu?

Možná obecně v umělecké činnosti to tak je. Je to totiž platforma, kde – v těch momentech tvořivosti – člověk zapomene na sebe. A je svědkem něčeho, co se odehrává samovolně. Což může inspirovat dál.

Položíš si otázku: Co to bylo? Spíš: Kdo jsem já? A co je častá odpověď umělců, hudebníků? „Já nevím. Prostě to přišlo. Najednou to bylo. A tady je písnička.“

A pak se ptáš dál – jestli to, co tě dostalo do té role svědka stvoření, je ta věc, co vznikla? Nebo jestli je to něco, kým jsi? Něco neosobního. Něco, co přesahuje individuality.

Pak se ptáš: Je to opravdu ten alkohol, co mě dělá šťastným? Je to opravdu ten sex, ve kterém zapomenu?

Člověk pátrá dál – skrz snahu pochopit příčiny věcí – ale zase se vrací do toho stejného bodu jako při tvorbě. Že není žádná příčina. Že není vlastně možné nic vědět.

Vědění je zpoždění. Vědění o něčem – vědění s obsahem – je interpretace. A interpretace není realita.

A v tom je ohromná svoboda. Protože když je interpretace prázdná, může být nahrazena jinou.

Ale většina lidí se zdráhá. Zdráhá se nahradit tu svou interpretaci něčím transcendentním. Jenže nikdy to jinak nepůjde – musíš nahradit nižší interpretaci vyšší. A tahle vyšší interpretace – jakmile splní svůj účel – tak zmizí.

To jsou - obrazně řečeno - abstraktní vrcholky Alp, kde ten vzduch je řidší a řidší...

Prožitek krásy je transcendence.

Třeba když se sejde parta kamarádů, trampů, co hrají u ohně. Je úplně jedno, že neumějí hrát do nějakého stylu. Mají rozladěné kytary a zpívají i ti, kteří by si jinde nezazpívali.

Ale ta krása je v tom, že se prostě sedí u ohně. Lidi zapomenou na svoje problémy. Písničky znají, nemusí přemýšlet nad textem. Je v tom lehkost.

A pak se dohraje… a začne se zas mluvit o nemocech. (smích)

Lidi zapomenou na „sebe“ s malým „s“. Na sebe omezené. Na sebe tělesné.

A co myslíš, že vlastně ta hudba je?

Hudba je médium komunikace, platforma skrze kterou se komunikuje jedna zpráva, skrze jednu píseň, k jednomu posluchači.