Pavel Jurečka: Pozornost? Často život už jen sledujeme, nežijeme ho

Zdroj: ChatGPT

Můj švagr Pavel Jurečka je velmi pozoruhodný člověk, který má řadu významných kurzů a certifikací v oblasti osobního koučování a rozvoje lidí. Má také obrovskou zkušenost z práce ve školském sektoru České republiky. 

Co je podle tebe pozornost? A je to dnes mezi lidmi problém?

Hele, ono to není úplně jednoduché téma. Pozornost – to je schopnost soustředit se na aktuálně probíhající děj. Vnímat to, co se děje teď a tady. Tak nějak bych to definoval. Ale otázka je, co myslíme tím, že je to problém. Pozornost jako taková problém není. Problém je spíš její udržení a to, čemu ji věnujeme.

Takže není pravda, že problém s pozorností přišel až s digitální dobou?

Ne, ten problém tu byl vždycky. Běžný člověk udrží pozornost nějakých 20 minut. Pak mu myšlenky utečou. To je přirozené. Jenže dnes jsme zahlceni informacemi a závislí na dopaminu. Mozek chce víc a víc vjemů. A pak už se těžko soustředíš na jednu věc. Čtení článků je příklad – málokdo dnes přečte celý text, přeskakuje. Vlastně ani nevnímáš pořádně, co čteš.

To je jako schizofrenní – chci číst, ale vlastně nečtu

Přesně. Je potřeba rozlišit pozornost a koncentraci. 

Nejsou to úplně synonyma?

Koncentrace a pozornost – to se sice často zaměňuje, ale úplně totéž to není. Koncentrace může trvat výrazně déle. Například když se člověk dostane do hlubšího stavu meditace, dokáže v tom stavu setrvat a soustředit se opravdu dlouho. Je to ale výsledek mentálního tréninku – a právě meditace v tomhle směru hodně pomáhá. Není to něco, co se člověk naučí přes noc. Je to dlouhodobý proces. To, jestli dokážeme pozornost nebo koncentraci udržet, hodně souvisí s tím, jestli nás daná věc emočně zasáhne. Pokud se nás téma nějak hluboce dotýká, pokud je nové, silné nebo důležité, pak se nám soustředí mnohem snáz. Mozek zpozorní. Naopak – pokud čteme stále dokola podobné zprávy, které se opakují a nenesou nové podněty, pozornost odchází. Typickým příkladem jsou online zpravodajské weby. Neustále stejné titulky: nějaká nehoda, nějaký podvod, banka, válka, trestný čin… Vlastně už z nadpisu víme, co čekat. Mozek to přestává brát jako něco nového a jen přejíždí očima. Ale když se objeví něco opravdu nečekaného – něco, co nás zaskočí nebo překvapí – mozek to zachytí. Emočně se nás to dotkne a my se přirozeně začneme víc soustředit. To je ten klíč: nový a emočně nabitý podnět.

Takže emoce s tím souvisejí?

Hodně. Pamatujeme si věci, které byly spojené s emocí – i negativní. Proto si pamatuješ, když na tebe někdo zakřičí, ale ne když monotónně vysvětluje. To platí i pro články nebo filmy – musí tě zasáhnout.

Mají s pozorností problém i starší lidé, kteří třeba nevyrůstali na internetu?

Ano, každý má problém. Dnes se tomu říká netolismus. Mladí jsou zvyklí skákat mezi podněty, ale i starší lidé listovali novinami, přepínali televizi. V principu stejné chování – pokud tě to nezaujme, přepneš. 

Netolismus?

To je pojem, který označuje závislost na moderních komunikačních technologiích – typicky na internetu, sociálních sítích, ale i obecně na digitálních zařízeních. Je to vlastně relativně nově popsaná forma závislosti, ale dnes už je oficiálně uznávaná jako diagnóza. Normálně se s tím pracuje i v rámci psychiatrické léčby, podobně jako s jinými závislostmi.

Když jsem o tom kdysi psal seminární práci, ještě to zdaleka nebylo tak rozšířené jako dnes. Situace se od té doby dost zhoršila. Netolismus má všechny typické znaky závislostního chování – včetně abstinenčních příznaků, změn v chování a dopadu na každodenní fungování člověka. Vlastně to funguje úplně stejně jako u závislosti na alkoholu nebo drogách – jen ten „návykový objekt“ je obrazovka, notifikace, neustálý tok informací.

Teď mě napadla zajímavá otázka: Dá se být opravdu svobodný bez schopnosti být pozorný?

Dá se říct, že člověk, který má dostatečnou pozornost a umí se koncentrovat, má i větší šanci dosáhnout určité míry vnitřní svobody. Protože když si dokážeš věci uvědomit, když opravdu vnímáš, co se děje kolem tebe i v tobě, tak se můžeš svobodněji rozhodovat. A v tomhle smyslu spolu pozornost, koncentrace a uvědomění velmi úzce souvisejí.

Doporučuji se seznámit s Pavlem Moricem, kterého oba máme s Pavlem J. rádi

Uvědomění je vlastně předpoklad svobody. A pozornost – to je ten první krok. Ale je pravda, že tohle jsou hodně hluboké otázky. Nad každou z těch myšlenek by se dalo dlouze přemýšlet, diskutovat o ní, rozebírat ji z různých úhlů. Není to něco, na co by se dalo odpovědět jednou větou.

Mohl bys říct, jak vypadá den koncentrovaného a nekoncentrovaného člověka?

Nekoncentrovaný člověk vstane, narazí do nábytku, jede na autopilota, kouká do telefonu, přepíná kanály, scrolluje, večer jde spát úplně vyšťavený. Koncentrovaný člověk vstane klidně, třeba dřív než budík, dělá jednoduché cvičení, vnímá okolí, snídá vědomě. V práci je klidnější, efektivnější. Doma si třeba čte knihu. Je soustředěný na to, co dělá, méně rozptýlený.

Myslíš, že by tohle měly zjišťovat firmy při pohovorech? Jak je kdo koncentrovaný?

Určitě, ale těžko se to zjistí dotazem. Každý řekne, že je soustředěný. Poznáš to až při rozhovoru, podle toho, jak člověk reaguje.

A co ADHD? Není to jen výmluva?

Je to dvojsečné. Když je řádně diagnostikované, tak to výmluva není. Ale často se používá bez vyšetření. ADHD existuje, ale ne tolik, jak je dnes rozšířené. A dá se léčit. Důležitá je disciplína.

No a pomáhají nebo škodí sociální sítě lidem s ADHD?

Spíš škodí. ADHD lidé potřebují méně podnětů, ne víc. Sociální sítě je zahlcují, přetěžují mozek.

Myslíš, že je to záměr?

Marketing je záměrná manipulace. Všechno je navrženo tak, aby to udrželo pozornost. Ale pořád je to svobodná volba. Nikdo ti neříká, že tam musíš být.

Co když mluvím s někým nepozorným? Jak mu můžu pomoct?

Zapojit ho. Pokládat otázky. Požádat o názor. Tím přesměruješ jeho pozornost. Pokud nereaguje, asi nemá cenu v rozhovoru pokračovat.

A co bys doporučil člověku, který sám cítí, že je roztěkaný?

Pokud chce člověk zlepšit svou pozornost a koncentraci v každodenním životě, existuje pár osvědčených kroků, které může udělat. První věc je zhodnotit, co ho nejvíc ruší. Každý to má trochu jinak, ale nejčastěji jsou to samozřejmě sociální sítě nebo notifikace. Je důležité si to uvědomit a pojmenovat.  Druhá věc je disciplína. Buď se od těch technologií úplně odstřihnout – což ale není pro každého – anebo si aspoň nastavit jasná pravidla. Třeba že telefon nebo sociální sítě člověk používá jen mezi sedmou a osmou večer. A pak už ne.  Pomáhá taky pravidlo „hned teď“ místo „až pak“. Když si člověk řekne, že něco udělá zítra, většinou to odloží i pozítří. Ale když to uděláš hned, začne se z toho postupně stávat návyk.

• Zajímavým návykem může být také se začít zaobírát filosofii. Přečtěte si rozhovor s mladým talentovaným myslitelem Bene Mrázkem.

No a pak ještě jedna hodně důležitá věc: dovolit si nudit se. Mozek potřebuje i prázdno. Nemůžeš být neustále pod palbou podnětů. Když se chvíli jen tak zastavíš, nesaháš po mobilu a prostě jen jsi – tak se ti začnou věci v hlavě samy skládat. Výborný je i čas strávený v přírodě. Bez technologií. Ideálně aspoň na pár dní. Tam se člověk zase vrátí do jiného rytmu, začne víc vnímat okolí, vlastní dech, zvuky. To všechno pomáhá.  A nakonec – čtení. Kniha tě nenutí skákat očima. Musíš se ponořit, sledovat děj, zapojit představivost. Mozek přitom pracuje jinak než u krátkých statusů nebo videí. Je to hlubší práce. A ta se vyplatí.

Proč o tom nejsou celonárodní kampaně? Že by se lidé měli nudit a je to tak v pořádku?

Protože to není výhodné. Televize, internet, alkohol – všechno to nese peníze. I když škodí, stát na tom vydělává. A nikdo tě nenutí to konzumovat – to je ten trik.

Když se člověk nudí, je víc pozorný?

Paradoxně ano. Nuda je důležitá. V hlavě se začnou urovnávat myšlenky. Ale chce to čas – třeba týden bez technologií, a mozek začne zase fungovat normálně. Lidé se ale nudy bojí, protože by museli přemýšlet o sobě. A to bolí.

Tohle video rozhodně také doporučuji k tématu

Problém totiž je v tom, že jsme se naučili… místo abychom život žili, my jsme se naučili život sledovat.

Mozek bere spoustu energie – je to jako sval. Když ho nepoužíváš, ochabne. A když ho chceš znovu rozcvičit, bolí to. Ale jde to. Jen to chce vůli a čas.