Marcel Flemr: Tipy a rady, jak hrát lepší bluesová sóla

Zdroj fotografie: Archív Marcela

To jsme takhle seděli s Marcelem na baru před jeho hraním s kluky (O. J. Žlábek a kluci) U Staré paní a povídali si... A doporučuji si přečíst i velmi oblíbený hovor s Marcelem o tom, jak vnímá blues.

:)

Pozoruhodné odpovědi Marcela si postupně rozbalujte/zase zabalujte šipečkou vlevo u mé otázky :) ať je pro vás více zábavné a napínavé.

I. - Filozofie sólování a přístup k hudbě

Pavel: Marceli, jak ty vlastně přistupuješ k hraní bluesového sóla? Jaké jsou tvé myšlenkové pochody a co bys doporučil těm, kteří chtějí hrát s podobnou lehkostí a krásou?

Marcel Flemr: Upřímně řečeno nad tím vlastně moc nepřemýšlím. Každý to má jinak – někdo při hraní neustále analyzuje a opírá se o předem naučené technické postupy, nebo harmonické poučky. Já k tomu takhle nepřistupuji. Blues tě totiž vlastně ani nepustí do příliš složitých metodologií, nebo komplikovaných harmonických konstrukcí – a právě v tom spočívá jeho obtížnost. Můj přístup stojí především na energii a emocích. Snažím se být spontánní a reagovat na atmosféru v danou chvíli – na to, co hraje kapela, a na to, co právě cítím.

Pavel: To znamená, že tóny volíš spíš na základě emocí, podobně jako když malíř vybírá barvy a odstíny?

Marcel Flemr: Nevnímám to úplně jako barvy, spíš mě skutečně vedou emoce. Během hraní se přirozeně rozhoduji, jestli melodie půjde nahoru, dolů, nebo jestli na chvíli zůstanu v jedné poloze. Hodně pracuji s dynamikou a s budováním napětí. Když hudba začne stoupat a gradovat, je přirozené, že pak zase musí přijít uvolnění. V sóle máš sice obrovskou svobodu a můžeš si dělat téměř cokoliv, ale nesmí to působit křečovitě. To je právě otázka správného feelingu. A ještě jedna důležitá věc – když hraju, nehraju primárně pro publikum. Hraju pro sebe a pro samotnou hudbu. Publikum beru na tu cestu s sebou, ale zásadní je pro mě napojení na kapelu. Aby reagovala ona na mě a já na ni. Když cítím, že se sólo úplně nedaří, raději ho rychle ukončím, než abych zbytečně „mlátil prázdnou slámu“. Ale když to sedne a kapela mě inspiruje i těmi nejjemnějšími nuancemi, nechám hudbu prostě plynout.

II. - Technika, stupnice a feeling

Pavel: Kdyby tě oslovil začínající kytarista, který už zvládá pentatoniku a má pro blues nadšení, čeho by se měl při sólování vyvarovat?

Marcel Flemr: Určitě by si měl dát pozor na to, aby nezůstal uvězněný jen v základních pentatonických boxech. Je skvělé je znát – je to takové bezpečné místo – ale dobrého kytaristu poznáš podle toho, že z něj dokáže vystoupit, takzvaně „out of the box“, ale ne zas příliš :-) Bluesoví hráči sice většinou nepracují s extrémně složitou harmonií, ale do klasické pentatoniky často přidávají akordové rozklady, chromatické průchody nebo různé „outside“ tóny. Ve finále jde ale vždycky o melodii feeling a „language of the blues” pokud chceš ten žánr alespoň trochu ctít.

III. - Propojení kytary a hlasu

Pavel: A zpíváš si tu melodii při hraní třeba jen tak v hlavě, v duchu?

Marcel Flemr: U mě je to vlastně přesně naopak. Nemluvím teď o zpívání v hlavě, ale o skutečném zpěvu. Kytara je pro mě primárnější nástroj než hlas. Když jsem se učil zpívat u Hanky Peckové, dala mi skvělou radu – že můžu jednoduše zpívat to samé, co právě hraju na kytaru. Byl to pro mě velký zlom (aha moment). Uvědomil jsem si, že přesně vím, jaké tóny chci na hmatníku zahrát. Stačí tedy jen otevřít pusu a ty samé tóny zazpívat. Ty dva procesy se tím pádem krásně propojí.

IV. - Práce s prostorem a dynamikou

Pavel: U mladých kytaristů někdy vidíme, že mají tendenci hrát obrovské množství tónů na úkor výrazu. Myslíš, že je to jen takové klišé, nebo je na tom kus pravdy?

Marcel Flemr: Třeba Derek Trucks hrál už od mládí naprosto fantasticky. Vždycky jsem obdivoval jeho slide – ta kytara v jeho rukou doslova zpívala. Obecně ale máme tendenci hrát příliš mnoho tónů a hudbu zbytečně komplikovat. Podstata téhle hudby je přitom velmi jednoduchá. Jakmile ji začneme překombinovávat, její kouzlo se vytratí. Najednou jsme uvěznění v hlavě místo toho, abychom hráli srdcem. Pro mě je v sóle úplně zásadní jedna věc – prostor. Posluchač musí mít možnost nadechnout se. Když ho zahltíš neustálým proudem tónů (“hadicemi”), je to jako roj meteoritů – spíš chaos než hudba. Ta skutečná, skoro až vesmírná kvalita se skrývá právě v tom prostoru mezi tóny.

V. - Mindset, inspirace a zdroje pro rozvoj

Pavel: Z toho vyplývá, že kytarista musí mnohem intenzivněji pracovat se svou myslí a srdcem než jen se samotným nástrojem?

Marcel Flemr: Jednoznačně. Já jsem si už někdy na začátku uvědomil, že pro mě nedává smysl drtit suchou teorii, když z ní nic necítím/neslyším. Vždycky jsem k hudbě přistupoval přes emoce. Každý v sobě něco má – frustraci, smutek, radost, nebo čistou energii – a potřebuje to dostat ven. Když se mi na pódiu podaří dobře se slyšet a úplně se uvolnit, dostanu se do takového jemného transu. Odpojím hlavu, přestanu přemýšlet a hudba začne proudit sama. V tu chvíli mám pocit, že hudba vlastně hraje skrze mě. Kytara je pro mě taková meditace – vnitřní duchovní cesta. Vzpomínám si také na jednu historku. Někdo se jednou zeptal Joe Passa, jaké stupnice hraje nejraději. A on odpověděl, že vlastně jen jednu - chromatickou, ale on tím propojoval akordické tóny. (smích) No a já bych k tomu dodal ještě tu pentatoniku. Zní to jednoduše, ale přesně tak to je. Mistři blues se harmonicky nepouštějí nikam extrémně daleko. V rámci pentatoniky a lehce kolem rozkládají akordy, přidávají chromatické tóny a tím krásně obalují melodii.

Pavel: To dává obrovský smysl. Co dalšího bys poradil kytaristům, kteří jsou do blues zapálení a chtějí se posouvat dál?

Marcel Flemr: Zásadní je poslouchat staré nahrávky a snažit se rozklíčovat jejich hudební jazyk. Jít po stopách svých idolů. Když se ti někdo líbí, zjisti si, od koho se učil on. A kdo inspiroval ty lidi před ním. Tímhle způsobem se můžeš přes několik generací krásně dostat až ke skutečným kořenům té hudby.

Pavel: Takové hudební detektivní pátrání po předcích?

Marcel Flemr: Přesně tak. A s tím souvisí i výběr dobrých výukových materiálů. Skvělou školu vytvořil například Duke Robillard. Je na něm úžasné, že dokáže přesvědčivě hrát ve stylech mnoha starých mistrů a ty jednotlivé kytarové přístupy krásně střídat. Od něj se dá opravdu neuvěřitelně moc naučit. Krom toho, že je to skvělý hráč, tak je to taky skvělý učitel a popularizátor blues a jeho lekce jsou online.