František Vaculík: „Film má především bavit. Přesah odpustím spíš než nudu.“
- Pavel Jartym
- 5. 1.
- Minut čtení: 5
Franta je můj dlouholetý kamarád, který vystudoval režii a dnes se věnuje hlavně umění střihu. Více informací o Frantovi a jeho skvělé práci najdete na jeho webové prezentaci zde.
Tenhle rozhovor vznikl, kdy jsme spolu jeli od společné práce pro jednoho klienta :)
I. Svět filmu dnes a tipy na snímky
Pavel: Jak dnes vnímáš svět filmu — světovou scénu i tu českou?
František Vaculík: Mám pocit, že streamovací platformy vedou film k určité „devalvaci“. Tlak na rychlou produkci a marketing převažuje nad řemeslem a uměleckou kvalitou. Na druhou stranu ale, k této devalvaci docházelo i v minulosti vinou televize, brakových kin, videokazet a podobně, takže je to relativní. Samozřejmě i na streamovacích platformách se najdou dobré věci, třeba dokumenty, ale je toho tolik, že se to utápí v balastu. A fenomén true-crime? Je to bulvární vlna, která společensky spíš škodí — glorifikuje zločince a často je necitlivá k obětem.
Pavel: A ty povedenější dokumenty by tě napadly?
František Vaculík: Překvapil mě Mr. McMahon — dokument o světě wrestlingu a velkých asociacích kolem něj. Sportovní téma mě běžně nebere, natož wrestling, ale tady je to výborná exkurze: rivality, přetahování hvězd, zákulisí „divadla na efekt“ — a hlavně chytrý příběh, který ukáže, proč to celé tolik lidí fascinuje.
A pak dva cykly Zlomové okamžiky: jeden o studené válce (propojuje současnou geopolitickou situaci s minulostí), pak 11. září (jede linku „minutu po minutě“ a zároveň se vrací do příčin). Líbí se mi, jak to staví geopolitický kontext, ale pořád to umí vyprávět.
Pavel: A co za filmy tě v posledních letech baví?
František Vaculík: Ten „střed“ mezi artovkou a mainstreamem: filmy, které jsou zábavné, ale mají i osobitý přístup a nápad. Zmiňoval bych třeba věci typu Chudáčci nebo Substance — obecně tituly, které se nebojí být originální a přitom jsou zábavné a divácké. Mezi takové filmy patří i Duna, přestože mě úplně nechytla. Z žánrových filmů mě poslední dobou nadchl osobitý horor na hraně parodie Hodina zmizení. Např. Christopher Nolan pro mě funguje, když mě přitáhne hrou s vyprávěním a myšlenkou (Počátek). Když je to jen „musíš vidět v IMAXu“, motivace padá. U blockbusterů mám rád, když se dotknou „nezávislého“ citu, ale pořád musí bavit. Film má pro mě hlavní povinnost — strhnout diváka — a teprve potom řešit přesah.
II. Filmové srdcovky a Tarantino
Pavel: A tvoje srdcovky?
František Vaculík: Trainspotting a obecně Danny Boyle. Je to chytré, zábavné, ne prvoplánové — a vlastně to není primárně „o drogách“, spíš o generaci a konformitě. A mám rád bratry Coenovy, třeba A Serious Man. Je to vlastně převyprávěná kniha Jobova z Bible. — vtipný, chytrý, dobře pracující s pravidly vyprávění a jejich vědomým porušováním. Tyhle ukázky jsem používám i ve svých kurzech dramaturgie.
Pavel: A jaký máš názor na Tarantina?
František Vaculík: Umí „rozebrat“ pokleslé žánry a vytáhnout z nich perly. Líbí se mi, jak pracuje s diváckým očekáváním, a to nejen v rámci jednoho filmu, ale v kontextu své tvorby obecně. Třeba po Pulp Fiction všichni čekali, že přijde další „Pulp“, ale on přišel s Jackie Brown, která je v podstatě romanťárna. Ten jeho přístup mám rád: hledat v pokleslé kinematografii to hodnotné a s tím dále pracovat.
III. Český film a herec
Pavel: Co český film — dřív vs. dnes?
František Vaculík: Nejradši mám československou novou vlnu (Forman, Herz…). Šedesátky byly nejvyšší liga. Dnes se na kvalitu tlačí jinak; myslím, že české kinematografii neprospěla privatizace Barrandova, i když sám se za tento názor nemám rád, protože obecně privatizaci fandím. Když nebyl primárním cílem okamžitý zisk, tvůrci měli víc prostoru a času „vyvařit kvalitu“. Dnes tuto roli částečně plní Česká televize.
Pavel: A kdo tě zaujal např. z novějších českých herců?
František Vaculík: Petr Uhlík. V Metoda Markovič: Hojer je jeho výkon fyzicky „neuhlazený“ a opravdový. V seriálu Adikts má scénu, kdy se jeho postava psychicky zhroutí u hrobu svého otce a byl to pro mě jeden z nejlepších hereckých výkonů, jaký jsem v českém filmu za hodně dlouhou dobu viděl.. Přemýšlel jsem, jak takového výkonu dosáhl, protože tohle nemohla být herecká technika, Uhlík tady musel něco opravdu silného prožívat. Možnou odpověď jsem našel v jednom rozhovoru, kde se zmiňuje, že v době natáčení Adikts silně prožíval smrt svého kolegy ze seriálu Metoda Markovič, se kterým se hodně sblížil. To mohla být právě ta emoce, co mu v jeho hereckém výkonu napomohla. Uhlík teď bude hrát v nezávislém hororu Uzel zla od Jana Haluzy, na který se velmi těším.
Pavel: A co festivaly, které bys lidem doporučíl?
František Vaculík: Jako divák jsem roky jezdil na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Neskutečně mě vzdělala — kontext dějin, výběr filmů ze zemí, o jejichž kinematografii toho moc nevíme, kurátorovaný výběr. Za mě skvělé místo, jak si rozšířit filmový přehled.
IV. O střihu
Pavel: Pojďme ke střihu. Proč je tak klíčový?
František Vaculík: Střih je tempo a rytmus. Smysl pro rytmus mě naučil paradoxně až střih sám — jako dítě jsem měl hudební sluch, ale rytmus mi unikal. Dnes vím, že dobrý střih dává filmu dech, smysl a orientaci. A patří sem i porušování střihových pravidel, to může paradoxně filmu pomoci, protože jím můžeme diváka dezorientovat, nebo v něm vyvolat nějakou jinou, negativní emoci, pokud je to v souladu s dramaturgií filmu.
Pavel: A jak za tebe vypadá „porušování pravidel“ v praxi?
František Vaculík: Třeba arytmický střih a náhlé „probliknutí“ mezi dlouhými záběry umí vyvolat divnost či nepohodu (Spalovač mrtvol je dobrý příklad). A opačný pól je „slow cinema“ — dlouhé, trpělivé záběry, které prodlužují vnímání filmového času. Béla Tarr dovede zpomalit i vnímání reality; člověk z kina vyjde a svět se zdá příliš rychlý.
V. Výuka a názor na AI
Pavel: Věnuješ se také výuce. Co ti to dává?
František Vaculík: V Aeroškole jsem vedl tábory a teď tam mám filmové kurzy pro teenagery. Vrací se mi tam už několik let vesměs stejní lidé, což mě utvrdilo, že jim to něco dává — a mně taky. Taky jsem tam měl kurzy filmové dramaturgie, ale to už nedělám.
Pavel: A jaký máš názor na téma AI a film?
František Vaculík: K AI jsem střízlivý optimista: Nemyslím si, že by někdy mohly vznikat celé filmy na prompt. Reálně to bude týmová práce, kde AI generuje spoustu verzí a člověk vybírá a skládá dohromady to nejlepší. AI je v tomhle dobrý „randomizer“ a urychlovač variant, ne samostatný autor.
Komentáře