Michal Nutil: Létal jsem už jako malý na tužce a rád se kochám
- Pavel Jartym
- před 4 dny
- Minut čtení: 13
Aktualizováno: před 3 dny
Michal Nutil je dalším pozoruhodným člověkem, kterého mám čest vám na svém blogu představit. Profesí je to majitel a jednatel společnosti Solpap, která vyrábí krabice a obalové materiály na míru.
Samotný rozhovor na téma historie firmy (má skoro 80 let) by mohl být podnětný sám o sobě, ale to musí chvíli počkat… Ono, když jsem se dozvěděl o Michalově vášní jménem létání, no to se člověk nemohl nezeptat.
I. Kapitola - Jak to vše začalo
Pavel: Dokázal byste mi říct, jak to u vás všechno začalo – ta vášeň pro létání? Michal Nutil: U mě to začalo v raném dětství. Buď je to nějaká moje představa, nebo prostě něco, co se mi usadilo v hlavě. Mám pocit, že když jsem byl malé dítě, dokázal jsem létat na tužce.
Pavel: Na tužce? To je hezké. Vy jste si představoval, že držíte v ruce tu tužku a létáte?
Michal Nutil: Ne, já jsem na ní seděl a létal jsem na ní. Je to asi nějaká fikce, co mi utkvěla v dětství, ale dodnes mám naprosto reálný pocit, že to tak bylo. Takže to je můj první zážitek s létáním. Pak si z dětství ještě vybavuji, že mě hodně oslovila knížka Letadélko Káně.
Pavel: To je skvělý příběh.
Michal Nutil: Takže to byl další můj kontakt v dětství s létáním, ale pak už to šlo trošku jiným směrem. Sice mě fascinovaly výšky – jako kluk jsem modelařil, chodil do modelářského kroužku, létal jsem s upoutanými modely – ale k reálnému létání jsem se nedostal. Na druhou stranu jsem lezl všude, kde se dalo. Ne že bych lezl jenom po stromech (pardon, po stromech vlastně ani ne) – lezli jsme hodně po střechách, hradních věžích a podobně. Takže mě fascinovalo nejen létání, ale výšky obecně. No a pak od dospívání přišla velká pauza, kdy jsem ani nemodelařil, ani nelétal, ani nelezl po střechách. Až někdy okolo třicítky jsem se potkal s budoucím kamarádem, který začal dělat paragliding.
V té době to bylo v Čechách opravdu v plenkách, začínalo se s tím. Prostě mě to nadchlo – okamžitě se mi vybavilo všechno, co mě v dětství na létání fascinovalo. Vzpomněl jsem si na to modelaření a říkal si: No to je ono – k tomu člověk nepotřebuje motor, je to celý jen sportovní výkon! Prostě jsme jeli na kopec a spustili se s křídlem dolů. Slovo dalo slovo a kamarádi mě vzali s sebou na kopec. A tam to bylo takové, jak to v těch začátcích bývalo – bez řádného instruktora. Měli jsme nějakou tu „hadru“, jak jsme říkali – padák spíš podobný těm na seskoky než dnešnímu padákovému křídlu, na kterém se létá. Po pár méně úspěšných, a pak i více úspěšných pokusech, se mi nakonec povedlo odlepit a sletět z toho kopce. V tom okamžiku jsem věděl, že tohle je ono, že to musím dělat. Pak jsem se tomu začal věnovat víc – absolvoval jsem výcvik, získal kvalifikaci – a začal jsem nejen slétávat kopce, ale učit se létat v termice a posléze létat i delší přelety.
II. Kapitola - Paraglading
Já: Takže vás to úplně pohltilo… Jak dlouho jste se věnoval paraglidingu?
Michal Nutil: Paragliding jsem dělal 13 let. Od těch prvních krůčků a pokusů jsem se pak dostal i k tomu, že jsem se pokoušel závodit. Pár závodů jsem absolvoval, jezdili jsme s kamarády vždy na podzim létat do zahraničí a během sezóny jsem se snažil lítat i v Čechách. Bylo to samozřejmě náročné rozdělit nadšení a čas mezi práci, rodinu a ten koníček, ale manželka to nějak zvládla.
Já: Jen na upřesněnou, co přesně ten paragliding je?
Michal Nutil: Paragliding – to je v podstatě křídlo. Dneska… těžko to popsat… Ten tvar je taková elipsa. Samotné křídlo je zhotovené ze speciální látky; jsou v něm komory, které se při naplnění vzduchem nafouknou a vytvoří ten tvar křídla. Vyvíjelo se to tak, aby bylo možné dosahovat co největších výkonů. Existuje spousta kategorií padákových křídel – pro začátečníky, rekreační piloty, pro závodníky… Dnes ta výkonná křídla – to už jsou mašiny, které by se neměly dostat do ruky amatérovi, protože by se na nich zabil.
Pavel: Fakt jo? Ony se tak liší?
Michal Nutil: No, čím vyšší výkon to křídlo má, tím menší má stabilitu, a tím pádem je nižší i bezpečnost. To už je pak pro lidi, kteří to opravdu umí a jsou schopni takové křídlo zkrotit. A samozřejmě je důležité si uvědomit, že vrchlík toho padáku s vámi musí být nějak spojen – jsou tam šňůry, padák je vyvázaný. Postupem času, jak se to vyvíjelo, těch šňůr (řad) ubývalo a ubývalo, protože každá šňůra – i když je tenounká – dohromady představuje docela velkou plochu, která klade odpor. Postupně se to tedy zjednodušilo a zredukovalo na úplné minimum – závodní stroje, když to přeženu, vás drží ve vzduchu už jen na dvou šňůrkách.
Pavel: Už si to dovedu představit. Jak o tom mluvíte, vzpomněl jsem si – to jsem někde viděl. Takže vy se fakt musíte rozběhnout a pak se tím vzduchem prostě nesete, že?
Micha Nutil: Záleží na podmínkách. Pokud fouká správný vítr dostatečné síly, jsou techniky, kdy se ani nemusíte moc rozbíhat. Zvednete vrchlík tahem za šňůry a vítr, který fouká správným směrem na kopec, ten vrchlík nafoukne a dostane nad vaši hlavu. Stabilizujete jeho polohu, zkontrolujete, jestli nemáte někde něco zamotané – třeba nějakou větvičku mezi šňůrami. No a pak někdy stačí udělat jeden krok a letíte. Když vítr nefouká, tak se rozběhnete – tak jak říkám.
Pavel: Čili vždycky je potřeba nějaká rychlost…
Michal Nutil: Přesně tak, aby vám to nafouklo ten vrchlík. Takže když vítr není, musíte běžet.
Pavel: Pamatujete si, co se vám honilo hlavou, když jste se poprvé vznesl? Co jste měl v tu chvíli v hlavě?
Michal Nutil: No – naprosto…
Pavel: Euforie?
Michal Nutil: Nevím, jestli to řeknu správně, ale ano – euforie. Naprosto euforický pocit. A díky tomu, že nejste zavřený v žádné kabině, je to úplně bezprostřední pocit. Navíc kolem sebe vnímáte jen otevřený prostor. Je to nádherné. Dělal jsem to třináct let. Bohužel – jak jsem říkal – ta výkonná křídla mají nižší stabilitu a jsou méně bezpečná, takže i mně se podařilo se rozbít. Po vážných úrazech, které jsem utrpěl nešťastnou shodou okolností na jedné výpravě ve Francii u jednoho jezera, jsem s paraglidingem pak skončil.
Pavel: Fakt jo? Takhle? Ty jo…
Michal Nutil: No, mně ani nic jiného nezbylo, protože jsem se opravdu přerazil. Dodnes mám sešroubovanou páteř. Ten úraz byl vážný – kromě toho, že jsem si polámal obratle (část páteře), tak jsem si vrazil žebra do plic. Jak jsem dopadl, měl jsem v kapse vysílačku a ta mi ta žebra zlomila a probodla plíci. Dostal jsem pneumotorax. Strávil jsem pak pár týdnů ve Francii v nemocnici, kde mě operovali. Po návratu domů to bylo jednoduché – manželce jsem po uzdravení slíbil, že s paraglidingem končím.
Už ale během éry paraglidingu jsem si ale stihl udělat pilotní průkaz na ultralehké letadlo. Takže poté, co jsem se z toho úrazu vylízal a dal se dohromady, začalo mi to létání hrozně chybět. Manželce jsem tedy dal slovo: paragliding už ne. Začal jsem pak intenzivně létat na ultralightech. A protože mi strašně chyběl ten pocit svobody a bezprostřednosti termického (bezmotorového) létání, pustil jsem se do plachtařiny.
III. Kapitola - Plachtařina á la větroně
Pavel: Takže jste přesedlal na větroně.
Michal Nutil: Začal jsem létat na větroních. To je, řekněme, druhá věc na létání, která mi – nechci říct „umožňuje přežít“, to je moc silné – ale umožňuje kompenzovat ten ostatní stres, který člověka svírá především v pracovním životě. Létání na větroni je pro mě únik od pracovních starostí. Na větroních jsem začal létat na letišti v Novém Městě. Nebylo to tak, že bych tam rovnou přišel a šel do výcviku na větroně. Tím, že jsem měl pilotní průkaz na ultralight, jsem se tehdy dostal ke skupině lidí v Novém Městě – shodou okolností tam působili pánové Vašek a Ivan Brandejsovi, kteří stavěli ultralehká letadla. Oni stavěli víc typů, ale mě zaujal stroj Duo Banjo, který byl typově ultralight, ale de facto to byl motorizovaný větroň. To mě nadchlo – to letadýlko jsem si pořídil a začal jsem kombinovat motorové létání s plachtařením.
Pavel: To je zajímavá kombinace.
Michal Nutil: Ta kombinace fungovala tak, že to letadlo bylo schopné samostatného startu – mělo výklopnou vrtuli na pylonu. Byla to tažná vrtule a jejím tahem jste se dostal do vzduchu. Po získání potřebné výšky, nebo ve chvíli, kdy jste nalétl do stoupavého termického proudu, jste motor vypnul, vrtuli zaklopil a rázem z toho byl čistý větroň. Výkony to mělo sice o něco horší než dospělý větroň, který je na to speciálně konstruovaný, ale přesto to byl větroň. Takhle jsem začal plachtařinu – tímhle způsobem. No a protože parta pilotů na letišti – ti plachtaři – to je zase taková specifická skupina lidí... Když provozujete plachtařinu, potřebujete tým: obsluhu navijáku, někoho, kdo vám podrží křídlo při startu, někoho, kdo dává signály navijákaři nebo pilotovi vlečné. Vždycky potřebujete skupinu lidí. I když startujete za vlečným letadlem, nejde to dělat úplně sám – přinejmenším potřebujete pilota vlečné. A většinou potřebujete víc lidí, aby vám pomohli dostat letadlo z hangáru a na start. Je to zkrátka kolektivní záležitost, ke které ty lidi kolem sebe potřebujete. Já jsem sice na tom letišti měl své letadýlko a mohl jsem létat sám v termice, ale ten kolektiv mi chyběl. Takže jsem se nakonec nechal ukecat a... vlastně od roku 2007 jsem začal létat s plachtaři klasicky. (V roce 2005 jsem se rozbil na padáku a 2007 už jsem plachtil v Novém Městě.) Takhle jsem se dostal k plachtařině a ta mě drží dodnes.
Pavel: A pořád vás to nepustilo.
Michal Nutil: Je pravda, že už nejsem v Novém Městě – respektive parta plachtařů, co jsme tam tenkrát spolu létali, se přestěhovala do menšího aeroklubu na Vysokově u Náchoda. Vypadá to, jako by to bylo včera, ale už je to nějakých deset let. Tam jsme se na tom letišti pokusili obnovit plachtařskou tradici, protože letiště u Náchoda historicky vzniklo jako plachtařské letiště. Jenže vývojem (to je asi na jiné povídání) se to letiště postupem času zrušilo a piloti z Vysokova se rozprchli – buď skončili v Novém Městě, nebo v Hronově, nebo jinde na letištích, která dál fungovala pod Svazarmem. To letiště ve Vysokově bylo zrušené; v hangáru, co tam stál, skladovali zemědělci chemická hnojiva. Letiště bylo mrtvé. Ale naštěstí kolem roku 1990 se to pár klukům podařilo znovu oživit – začali tam létat rogalisté s motorovými rogaly, pak koupili nějaké ultralighty. V té době to byly takové domaděly, vyrobené na koleně. Postupem času tam ultralightů přibylo a rogala naopak ubyla. Dneska tam máme i poměrně silnou plachtařskou skupinu, která se snaží ten aeroklub rozvíjet. Materiálně se nám daří a co do členské základny si myslím, že také relativně ano. Má to ale jeden háček – máme problém s mládeží.
Pavel: Mladí nepřicházejí?
Michal Nutil: Mladí piloti prostě nepřibývají tak rychle, jak by bylo potřeba – respektive nepřibývají vůbec a stávající členové stárnou. To je problém. No, takže kromě té záliby v létání, té fascinace létáním, jsme se ještě začali věnovat organizaci chodu toho aeroklubu. Jsem teď ve vedení – v aeroklubu už několikátou sezónu dělám předsedu. Takže kromě samotného létání je s tím spojena řada dalších povinností. Aeroklub je živý mechanismus a bez práce těch lidí, kteří ho drží při životě, by to nefungovalo.
IV. Kapitola - Reflexe, co život letce dává a bere
Pavel: Když se nad tím vším s odstupem zamyslíte, změnilo vás to vaše věnování se paraglidingu nebo i plachtaření? Vnímáte, že vám to něco dalo – třeba i do jiných oblastí nebo dalších životních rolí? Co vás to naučilo?
Michal Nutil: Naučilo mě to, že pokud chcete cokoliv dosáhnout, musíte pro to něco udělat. Ať chcete být úspěšný v podnikání, v zaměstnání, nebo ve sportu – ať už je to plachtařina nebo fotbal – vždycky tomu musíte něco obětovat. Není to tak, že všechno půjde samo. Každý má nějaké vlohy – jeden na tohle, druhý na tamto – ale stejně se tomu musíte věnovat, jinak výsledky nebudou. Další věc: létání není jen o tom, dostat se do vzduchu, polétat si a zase se vrátit na zem.
Je to i o spoustě teorie, kterou musíte nastudovat a té problematice porozumět. Když se chcete stát pilotem a získat příslušnou licenci, tak i v tomhle „malém“ létání musíte do určité míry rozumět meteorologii, aerodynamice, předpisům – já nevím čemu všemu – konstrukci, mechanice... Je tam mnoho oblastí a dohromady vám to dá poměrně komplexní přehled o spoustě věcí, které pak využijete i jinde. Tím si člověk určitě rozšíří obzory. No a pak ten kolektiv – to je taky hrozně důležité. Jak už jsem říkal, nejen proto, že se navzájem potřebujeme (technicky by ta plachtařina bez spolupráce nešla provozovat), ale je prostě fajn mít kamarády.
Málo kdo má to štěstí, že od dětství až do hrobu má jednoho stejného kamaráda. Většinou se v různých etapách života pohybujete s různými lidmi. Jistě, máte kamarády třeba z dětství, z domova, ale tahle parta z létání je pro dané období mého života strašně fajn – jsem rád, že k ní patřím, a rád pro ni něco udělám. Stejně tak jako ve firmě máte nějakou odpovědnost. Ne že by mi to dřív chybělo – už desítky let podnikám a zaměstnávám lidi, takže nesu odpovědnost za ty lidi i za firmu – ale na tom letišti je to podobné. Máte odpovědnost za kamarády, za majetek aeroklubu. Dnes, v době, kterou s oblibou nazývám „nároková“ (kdy jsou lidé vychováváni v tom, že mají nároky, ale nemají povinnost převzít odpovědnost), je důležité si tohle uvědomit. I ten koníček vás v tomhle ohledu nějakým způsobem formuje.
Pavel: Ještě mě napadlo – jeden člověk říkal, že když jste ve vzduchu a máte obrovský rozhled, tak pak máte i nadhled v životních situacích. Platí to podle vás, nebo ne?
Michal Nutil: Já myslím, že jo.
Pavel: Zajímavá analogie z létání do života.
Michal Nutil: Ale – jak jsem před chvílí říkal – nejsem úplně analytický typ, co by všechno řešil systematicky a plánoval krok za krokem. Spíš řeším problémy tak, jak přicházejí, a přijímám výzvy, které se objeví. Asi to ale má něco do sebe – tam nahoře ve vzduchu je člověk ve svém přirozeném živlu a získá určitý odstup.
Pavel: Dokážete si představit pilota, který je cholerik? Nebo to nejde mít takové vlastnosti? Třeba když je někdo nervózní, netrpělivý… neudělá pak nějakou chybu?
Michal Nutil: Chybu může udělat každý, to víme. Ale samozřejmě jsou i piloti, kteří jsou nervózní – a to je problém, takové zbytečné znervózňování. Každý se občas dostane do situace, kdy znervózní, že jo. Vzpomínám si, když jsem před lety zvyšoval kvalifikaci na pilota vlekaře (abych mohl v aeroklubu vlekat větroně s kamarády), taky jsem byl nervózní. Prostě i když už máte nějaké zkušenosti a chcete tu zkoušku udělat správně, stejně jste nervózní. A myslím si, že klidně může existovat i pilot-cholerik. Jedna moje kamarádka mi kdysi řekla, že jsem „sangvinický cholerik.“
V. Kapitola - Sen, který by si chtěl Michal splnit
Pavel: Máte nějaký sen, co byste si v létání ještě chtěl splnit? Nějakou vizi do budoucna?
Michal Nutil: Ten sen je docela prostý – chtěl bych konečně uletět pětistovku.
Pavel: Tím myslíte přelet 500 kilometrů?
Michal Nutil: Ano, přelet 500 km na větroni – to by se mi líbilo. A pak bych si ve vlně (horském vzdušném proudění) chtěl zaletět do šesti tisíc metrů. Zatím jsem se ve vlně dostal nejvýš asi do čtyř a půl tisíce metrů. Vlna se létá na podzim, v počasí, které už není zrovna komfortní. Musíte být nabalený a pořádně oblečený, abyste nahoře v té výšce nezmrzl. A hlavně – vzlétá a přistává se za hodně komplikovaných podmínek. Když jsme tu vlnu párkrát letěli „z domova“ (jak my říkáme – za Orlickými horami nebo za Broumovskými stěnami), většinou foukal strašně silný boční vítr a bylo to hrozně turbulentní. Takové starty a přistání nejsou zrovna nejhezčí zážitek.
Pavel: Ale zase – když takhle létáte, asi je tam nějaký moment, kdy si to fakt užíváte, a pak zase musíte něco dělat, že? Nebo si to idealizuju? Že vzlétnete a pak už jen letíte a nakonec přistanete…?
Michal Nutil: Určitě to není jen idylka. Pokaždé letíte proto, abyste dosáhl nějakého výkonu, který jste si naplánoval. Kolikrát ale člověk letí i ve větroni jen tak, protože… třeba já dneska létám jen tak kolem komína v termice, jak my říkáme – nemám deklarovaný žádný cílový výkon, jenom si užívám to samotné létání. Stejně tak i v motorovém létání: když už nejsou podmínky na termiku, tak jdu a létám motorově – prostě se kochám.
Pavel: To je zajímavý svět, tam to funguje úplně jinak. A jste i takový typ, že si třeba o letadlech rád čtete, prohlížíte dokumenty, seriály, filmy – nebo to spíš ne?
Michal Nutil: Takhle… Já si o tom čtu, koukám třeba i na různé pořady o letectví, ale nejsem ten typ, co by měl v malíku všechny typy letadel, řekněme tak. Tohle neumím a nemám. Neměl jsem to ani když jsem modelařil. Ale že bych si pak pamatoval, že to byl tenhle typ vyrobený v tom a tom roce – to ne.
Pavel: Je ve vašem aeroklubu nějaká historka, co se tam traduje? Třeba že někdo někam ulétl, nebo tak?
Michal Nutil: Pro náš aeroklub… Nebudu mluvit o současných historkách. Nejzajímavější je asi ta, že z našeho letiště někdo ulétl až do Anglie. Já nevím, v kterém roce to přesně bylo – myslím, že v roce 1949. Byl tu pilot kpt. Jaroslav Nýče, který létal za války v Anglii. Dostal echo, že ho chtějí zatknout. Tak z našeho letiště na Vysokově s celou rodinou uletěli do Anglie.
Pavel: Dokážete si představit, jaká to musela být disciplína – ty Bitvy o Anglii a tak?
Michal Nutil: Takhle, my ve větroních nacvičujeme věci dané předpisy. Třeba každé jaro máme přezkoušení a při něm se dělají různé věci v rámci výcviku na větroních – to děláme. Já se pohybuji buď ve větroních, nebo v malém létání… Nemám, jak se říká, všechno v malíku. Samozřejmě pak ty kategorie pilotů jsou menší. Musíte se pohybovat podle pravidel a když chcete někam letět, musíte si dopředu naplánovat trať na mapách – zjistit, jaká jsou omezení, v jaké výšce kde můžete letět.Když je člověk na zemi a podívá se nahoru, připadá mu to jako největší svoboda. Ale jakmile přijdete do těch exponovaných míst, kde jsou velká letiště, tak tam je to složité. Není to jednoduché.
Pavel: Viděl jste někdy při letu velké letadlo? Třeba v dálce nějaký Boeing, nebo takhle letět ty velké stroje?
Michal Nutil: Viděl. Nejčastěji člověk vidí třeba vojenská letadla, když letí ve formaci s Casou. Stává se, že se najednou objeví ve vašem ATZ – ve vašem vzdušném prostoru u letiště – a vůbec o sobě nedají vědět. Vidíte, že po zemi letí stín. Koukáte, co se děje – a on letí s vámi transportní letoun Casa. Takže to je situace, která dobře dopadla, ale vždycky je lepší, aby všichni piloti, když se ve vzduchu pohybují, měli vysílačky a udržovali radiokomunikaci. Stejně tak v dopravních letadlech piloti nic nevidí, takže bez komunikace to nejde.
Pavel: Dostal jste od kolegů nebo blízkých nějaký vtipný dárek k vašemu létajícímu koníčku?
Michal Nutil: Vtipný dárek… To ani ne – spíš skvělý. K padesátinám jsem dostal let v Delfínu L29 (cvičný proudový letoun), takže jsem byl poprvé v Brně-Tuřanech na velkém letišti. A skvělý zážitek! Když jsem letěl, tak jsem si – doufám, že tím neurazím toho pána – říkal: „Kdyby ho náhodou klepla pepka, ať s tím umím přistát.“ Člověk musí být asi připraven na všechno. Úplně dramaticky odlišné by to nebylo, ale samozřejmě by to bylo jiné, kdyby to bylo letadlo, se kterým jsem nikdy předtím neletěl.