Rozhovor s Michalem Kovaříkem: Humor potřebuje odvahu, ne vulgaritu

Zdroj obrázku: ChatGPT

Michal je můj dobrý kamarád a takový renesanční člověk, kterého z mého blogu můžete už znát z těchto témat:

• Vedli jsme rozhovor o estetice knihy

• Napsal recenzi na divadelní hru Sekyra od Ludvíka Vaculíka

• Nebo krásný článek o značce Cadillac a československých vozech inspirovaných Amerikou

V září roku 2025 jsme si povídali na téma humor.

Já: Co pro tebe dnes představuje humor?

Michal: Má ulevit, pobavit a mít kus odvahy — ale ne být laciný. Nehoním trend každého týdne, spíš se vracím k věcem, které drží pohromadě dobrým nápadem a pointou. Jako např. jsem si vzpomněl na Haška. Já: Jaroslava Haška?

Michal: Jasně, vzpomněl jsem si na jeho povídku „Zvony pana Mlácena“. Je to čistě humoristická věc a skvěle napsaná. Měšťan Mlácen zdědí dva kostelní bronzové zvony a chce je prodat. Okolí ho začne považovat za blázna — „kde by vzal skutečné kostelní zvony“, říkají — až skončí v léčebně. Tam ho sprchují studenou vodou, dávají mu „střiky“, on pořád dokola vysvětluje, že zvony existují, dokonce si podal inzerát do novin. V televizní adaptaci (ČST) hraje psychiatra Luděk Kopřiva a otočí léčbu: „Tak víte co, já od vás ty zvony koupím.“ Mlácen z léčebny zařizuje převoz zvonů, které zdědil… a za chvíli přijede koňský povoz se dvěma obřími zvony přímo na dvůr ústavu. Najednou je v panice doktor — běhá po chodbách a křičí, že „tady máme čtrnáct tun živé váhy“ a všechno se převrátí naruby. Je to přesně ten typ pointy, která uzavře kruh a zůstane v hlavě. Je to na YouTube, viděl jsem to několikrát.

Já: Jak bys popsal humor první republiky oproti socialismu a dnešku?

Michal: Prvorepublikový humor byl vlastenecký, lidový, někdy lehce škodolibý; kabarety (Červená sedma), časopis Trn, groteska z Ameriky, u nás Voskovec a Werich. 

Já: Jak se lidi smáli za protektorátu?

Michal: Utíkalo se do komedií. Barrandov jel pod německou správou, filmy měly i německé titulky a chodili na ně Němci. Z literatury třeba Eduard Bass (Cirkus Humberto). A existuje exilový text Loajální občan Josef Švejk v Protektorátě Čechy a Morava (autor použil pseudonym Medius): je to takový hořký humor o kolaborantech, strachu a očekávání konce. Z filmů — připomínám Slavínského (Přítelkyně pana ministra) a Friče; bylo toho opravdu hodně.

Já: A co humor v letech padesátých u nás?

Michal: Padesátky? Budovatelské komedie (komedie o Gustavu Andělovi, revizorovi, kterého hraje Marvan nebo třeba komedie Hudba z Marsu). Každá éra má svůj modus. 

Já: Jak vypadala šedesátá léta?

Michal: No tak to je Semafor (od 1959) a to byla živá laboratoř. V druhé půlce 60. let se tam utvořily „umělecké skupiny“ — někdo víc slovo, jiný hudba — a televize to začala točit. Šimek s Grossmannem měli obrovský ohlas; Grossmann byl vzdělaný, hrál na klavír, psal texty. Kdyby žil hlouběji do 70. let, asi by ho „odstřihli“, byl dost odvážnej — mluvil třeba o zájezdu do SSSR a nefunkčnosti dopravy. Grossmann zemřel v roce 1971; Šimek pak pokračoval s Nárožným a Sobotou. Některé skeče mám rád dodnes. Televize ty skeče točila  — třeba populární „V knihkupectví“; barevné, jednoduché, ale řemeslně dobře provedené. Lidi si obvykle Sobotu pamatují jako tvář herce, ale byl autorem řady námětů a povídek.

Já: Sedmdesátky a osmdesátky obecně?

Michal: Estrády, Televarieté, zábavné televizní pořady. Felix Holzmann — 

inteligentní komik a fenomén. Ale mám k němu ambivalentní vztah: osobní život měl všelijaký a některé scénky hrál dokola desítky let na zájezdových programech. Klasiky jako „V restauraci“ s Františkem Budínem uznávám, ale zůstávám střízlivý. Mimochodem, jeho válečná minulost je složitá — narukoval do Wehrmachtu, o čemž se otevřeně nemluvilo.Z osmdesátek mám rád Kaisera a Lábuse. A v devadesátkách dělali skvělou Zeměkouli. Ne, že bych to jel od rána do večera, ale dá se na to dívat i se zasmát.

Já: A jak vnímáš dobu po roce 89 a humor?

Michal: Najednou se rozjelo podnikání, firemní večírky, nové pořady, skončila cenzura— a byla stále poptávka po komicích a „zábavných programech“. Objevila se spousta humoristů v audiovizuálu i naživo: od Zdeňka Izera až po Josefa Aloise Náhlovského. Každý si k tomu udělá svůj názor, ale ten rozptyl byl obrovský. Pamatuju si i „silvestrovské“ pořady na přelomu dekády (Silvestr ’99), kde se to někdy utopilo ve vulgaritách — spíš „můžeme si to teď dovolit“ než promyšlený humor. To mě baví míň; očekával bych víc než jen sprosté slovo. 

A zmínit se musí Český soda. Českou sodu jsem svého času „žil“. Dnes ji vnímám kritičtěji: odvážná, drsná, často za hranou. Tvůrci si dělali legraci ze soudobých osobností, byly spory, i soudy. Říkal mi jednou David Vávra (dělal jsem s ním rozhovor), že tehdy společnost nebyla tak přecitlivělá; dnes by spousta věcí neprošla — hyperkorektnost je citelné téma. A zároveň: někdy to sklouzlo k prvoplánu a nesmyslným historickým mystifikacím, což mi dnes vadí víc. Zároveň je na ní cenné, že je dokumentem doby a odvahy.

Já: A současný stand-up? Třeba Štěpán Kozub?

Michal: Kozub je „dobrý fenomén“. Někdy přestřelí, ale funguje. A upřímně — jsem rád, když je oblíbený i „nehezký“ člověk: zvedá mi to sebevědomí. (Nejsem tak ošklivý, ale ani tak oblíbený. 🙂) Dneska se ale taky víc řeší udržení zaměstnání přes individuální menšinový názor, společenské postavení, dopady hodně odvážných vystoupení— prostě jiná doba než volné devadesátky. V 90. letech si zábavný pořad udělal drsný žert z populární zpěvačky, odvysílala to veřejnoprávní televize a zpěvačka podala žalobu. Dnes by to neodvysílala žádná televizní stanice, tedy ani soukromá.