O bohatství bluesového tanečního vesmíru s Martinem Šanderou

Martin na Valmez Fest VI - archiv Valmez Swing

Mnoho lidí si pod pojmem bluesový tanec představí libovolnou párovou improvizaci na pomalou hudbu. Někteří vnější pozorovatelé ho občas vnímají jako „vertikální cuddle party“.

Tanečník a bluesový lektor Blues Dose Martin Šandera, se kterým jsem si povídal v malebně starosvětské kavárně Artisan v centru Prahy, však tyto mýty vyvrací a odhaluje blues jako hlubokou formu komunikace, s bohatou historií a estetikou. A vlastně jako fascinující cestu osobního rozvoje.

Od kroků k dialogu

Podle Šandery prochází téměř každý tanečník (a mluvíme zde o lidech, kteří navštěvují kurzy nějakého tance a věnují se mu jen jako hobby) podobným vývojem, který má několik fází. Na začátku je to o učení figur a kroků. Hudba slouží primárně jen jako metronom, který pomáhá držet pár pohromadě rytmicky. „Nejdřív se leader učí kroky a figury. A pak se v rámci tancování na tančírně snaží vzpomenout na ty jednotlivé figury a řetězit je za sebou. A follower se obdobným způsobem snaží pochopit, který naučený krok po něm leader chce a ten udělat“ popisuje Šandera první stádium.

Bluesin' Prague Festival

Postupně však tanečník začíná hudbu více a více skutečně vnímat. Už to není jen rytmus, ale dynamická krajina plná nuancí, na které lze reagovat. Vrcholem je moment, kdy hudba sama začne tanečníka učit pohyb. „Najednou zjistí, že ho ta hudba sama naučila nové kroky, které ho nikdy nikdo předtím neučil“ vysvětluje Šandera zlomový okamžik, kdy se z naučených kroků stává interpretace, skutečný tanec.

Z akce Blues Dose Retreat, kterou Martin každoročně pořádá

Další úrovní je pak přeměna tance v dialog. Původní model, kde leader vede a follower následuje, se mění v organickou konverzaci. „Pamatuji si na svůj první tanec, kdy se to vedení a následování začalo tak organicky střídat, že se z monologu stal opravdový dialog,“ vzpomíná Šandera. V této fázi se tanec stává rovnocenným rozhovorem dvou partnerů. Vlastně se nádherně smazává podřízenost a follower má obrovskou svobodu ovlivňovat a spoluvytvářet tanec. „Když je ten tanec fakt dobrý, tak já tancuji se zavřenýma očima i jako leader.“

Co je skutečné blues? Estetika a svoboda

Aby se tanec mohl nazývat blues, musí splňovat dvě podmínky: hudba musí být bluesová a taneční styl musí naplňovat takzvanou „bluesovou estetiku“. Nejde tedy o jakýkoliv pohyb, ale o specifický taneční jazyk. Šandera upozorňuje, že celá historie bluesového tance prošla historickým „hrdlem lahve“.

Jitterbugging in a Juke Joint on a Saturday Night, Clarksdale, Mississippi, 1939 - Marion Post Wolcott

Současné blues je tak vlastně snahou o rekonstrukci lidové taneční tradice, která se vyvíjela v afroamerických komunitách. Jako příklad uvádí bluesový taneční styl (tzv. idiom) Struttin z Memphisu. Naše současné znalosti o něm pocházejí od omezeného množství autorit, jako je například afroamerický lektor Damon Stone, jehož předci tento styl tančili. Z tohoto relativně omezeného povědomí o tanci, který téměř “vyhynul”, se dnes taneční komunita snaží celý tanec rekonstruovat a ten tak zase začal žít novým životem. 

Tím se blues, které se tančí v mezinárodní bluesové taneční komunitě zásadně liší od toho, co známe z klasických českých “tanečních”. Lektoři v tanečních potřebují všechny vyučované tance zhomogenizovat a zjednodušit, aby klienty rychle naučili použitelné figury na ples. V bluesové taneční komunitě jde o něco úplně jiného: o rozvíjení pohybové inteligence a tříbení vnímavosti. „Oni vlastně zhomogenizují a znivelizují všechny ty tance, aby si byly vzájemně podobné. A je to pochopitelné, protože lidé, kteří chodí do tanečních tam přicházejí s úplně jiným zadáním, než lidé učící se blues na mezinárodních bluesových tanečních festivalech“ všímá si Šandera rozdílu.

Bluesin' Prague Festival

Vrcholná forma bluesového tance je podle Šandery „interpretace hudby a vedení rozhovoru s tanečním partnerem v hranicích bluesové estetiky“ . Aby však toto partnerství mohlo fungovat, je na místě vytříbená vnímavost a vzájemný respekt. I v tom nejtěsnějším držení musí mít oba tanečníci možnost kdykoliv z něj zcela bez omezení odejít. Intimita je v blues volbou, rozhodně ne povinností.

Sólový tanec jako další ze stádií

Intimita a svobodná volba v blues jdou ale ještě dál a boří i další zažitý mýtus z tanečních parketů. Někdy si tanečník během social dance uvědomí, že si chce tanečně užít hudbu sám a rozhodne se z trojúhelníku ve kterém figuruje hudba, on sám a taneční partner - dočasně vypustit partnera.

Bluesin' Prague Festival

Tančit sám na parketu tedy rozhodně není projevem sociálního neúspěchu. Naopak je to objevená svoboda. Jak přesně shrnuje Martin Šandera: „To, že tancuje někdo sám na parketě neznamená, že to je chudák, se kterým nechce nikdo tancovat, ale že si chce užít tanec jen sám pro sebe.“ A v tom dle mě také spočívá skutečná esence blues – obrovská svoboda projevu.