Klárka Salabová o Japonsku: Minimalismus vs. kýč aneb mezi zenem a neonem

Hora Fuji (Autor obrázku: Klárka Salabová)

Klárka se mi zmínila o své návštěvě Japonska, takže nápad si o tom popovídat přišel hned vzápětí.

Samozřejmě jsem se ptal i na to, jestli profesně “mrkala” po očku, jak v Japonsku “frčí” obor zlatnický - Klárka je z rodiny českých zlatníků Salaba, kteří vyrábějí nádherné šperky a prsteny na míru.

Jak na Vás Japonsko působilo?

Klárka Salabová: Japonsko bylo skvělé. Procestovali jsme ho od Osaky přes Kjóto (to historické centrum) až do Tokia, což je obrovská metropole. Pro mě bylo nejhezčí Kjóto – takové to staré Japonsko: všude gejši, krásné historické čtvrti… Nádherná příroda. Jeden den jsme se zastavili u hory Fuji, i to bylo překrásné.

V Tokiu bylo strašně moc lidí, ale všichni neuvěřitelně respektující, ohleduplní a velmi vřelí. Když jsme na nádraží nevěděli, kam nastoupit, zeptali jsme se jednoho pána. Nejenže poradil, ale šel s námi klidně pět minut až k naší vzdálené zastávce, nechal si ujet svůj vlak a teprve pak se vrátil. A nebylo to výjimečné – podobných situací bylo víc.

Mám z Japonska velmi příjemný pocit. Nikde neuvidíte odpadky, žádné bezdomovce jsme nepotkali. Celkově to pro nás bylo levnější než v Praze. Jela jsem tam s tím, že to bude dvakrát dražší, ale opak je pravdou – spíš jsou tady v Praze ceny šíleně vysoké, takže tam mi to přišlo levnější. A Japonci jsou opravdu nesmírně vřelí a ochotní.

Jediné, co mě překvapilo – anglicky tam umí relativně málo lidí.

Galerie z Kjóta (autor: Klárka Salabová)

Vážně? V Japonsku se nedomluvíte anglicky? Ani v Tokiu?

Klárka Salabová: V Tokiu jsme s lidmi moc nemluvili, ale v Kjótu na čajovém obřadu s námi paní komunikovala přes mobil. Mají v telefonech překladače – mluví japonsky a aplikace to hned převádí do angličtiny. Podobně při nákupu lístků: průvodčí, který neuměl anglicky, vzal telefon, nadiktoval pokyn japonsky a z mobilu nám ho přehrál v angličtině. Funguje to tam běžně takhle.

Je to vlastně chytré – proč se učit anglicky, když mají tyhle technologie. V mnoha ohledech jsou napřed: technologicky i čistotou ulic. Zajímavost: nikde nejsou odpadkové koše, přesto neleží na zemi ani papírek. Lidé nosí sáčky, odpad si odnášejí a vyhazují až doma.

Galerie z Osaky (autor: Klárka Salabová)

Bylo něco, co vám na Japonsku naopak vadilo nebo přišlo zvláštní?

Klárka Salabová: Trochu mi vadilo, že nikde nebyly odpadkové koše. Koupila jsem si sušenku a obal nesla klidně dvě hodiny, než jsem na nějaký koš narazila. Časem jsme vypozorovali, že občas bývá koš u automatu s pitím, ale spoléhat se na to nedá. Japonci jsou naučení nosit si sáček na odpadky a vyhazovat je až doma.

Zároveň tam mají výrazně víc plastových obalů. Každá drobnost je zabalená zvlášť, často v několika vrstvách. Koupíte si onigiri – a je v několika igelitech, aby řasa zůstala suchá a křupavá. Výsledek? Hromada plastu, kterou navíc nemáte kde vyhodit, dokud nepřijdete domů.

Na druhou stranu mají jednou týdně svoz odpadu a všichni dávají před dům úhledně zavázané pytle – nikde se nic neválí. Je vidět jejich smysl pro pořádek a preciznost. Teď, když chodím po Praze, praští mě do očí každý odhozený nedopalek. (smích) Tam ani smítko, tady bohužel binec.

Ještě mě překvapily ceny: v Japonsku stojí věci zhruba stejně v turistických místech i mimo ně. Vstup na vyhlídku vyšel kolem 200 Kč. U nás by na podobném místě člověk snadno zaplatil tisíc nebo patnáct set – jen proto, že je to v centru a turisté to zaplatí. Tam mi to přišlo férovější.

Galerie z hory Fuji (autor: Klárka Salabová)

Zmínila jste ty prodejní automaty… Slyšel jsem, že v Japonsku mají automaty úplně na všechno a na každém rohu. Je to pravda?

Klárka Salabová: Automaty na pití a jídlo jsou tam doslova všude. A stejně tak „gacha“ automaty s drobnostmi – hodíte minci, otočíte a vypadne hračka v plastové kapsli (jako Kinder vajíčko, jen z automatu). Před některými obchůdky stála klidně celá řada padesáti těchto automatů.

A taky herny s arkádami. Vešli jsme do jedné: plno, samí chlapi v oblecích po práci, vášnivě mačkali tlačítka u videoher s anime postavičkami. Hluk šílený, a někteří u toho snad i spali… Do téhle anime kultury jsou tam prostě úplně pobláznění.

Co ty obrovské obrazovky a křiklavé neonové reklamy v Tokiu? Jak na vás působily?

Klárka Salabová: Jasně — všude obří svítící nápisy a animované postavičky. Myslela jsem, že Pokémoni a spol. jsou pro mladé, ale ve vlaku klidně vidíte padesátníky a šedesátníky, jak na mobilech sledují anime. Mají i držáky na krk, aby telefon nemuseli držet — jen sedí a koukají na kreslené příběhy.

Jeden číšník se mě dokonce ptal, jestli je anime populární i v Česku. Říkala jsem, že v určitých kruzích ano, ale já osobně to moc nesleduju. V Japonsku tím ale žijí podobně, jako u nás lidé Ulicí nebo Ordinací: hromady komiksů, seriálů… Všechno je dost kýčovité, polepené „panáčky“ na každém kroku.

Galerie z Tokia (autor: Klárka Salabová)

Co jste v Japonsku reálně viděla za šperkařské obchody?

Klárka Salabová: Koukala jsem hlavně ve velkých městech a na turistických místech. Všude obří butiky světových značek – třeba Cartier – a vedle toho jejich „domácí“ obchody. Působilo to, že lidé nakupují jak zběsilí: v každém řetězci plno, rozhodně ne prázdno jako u nás.

To je hodně jiný svět, že? Evropská a japonská kultura – dost odlišné, viďte

Klárka Salabová: To si pište – v lecčems jsme si podobní, ale v tomhle je Japonsko úplně jinde. My jim zase asi připadáme divní v něčem jiném: my pořád někam spěcháme, oni umí víc žít v klidu.

V Kjótu jsme bydleli v tradičním domku – absolutní minimalismus: na zemi futony, nic rušivého. Na čajovém obřadu nám paní vysvětlovala, že v místnosti nemá být nic než jeden svitek s kaligrafií a případně květina, aby nic nerozptylovalo pozornost. Svitek se mění jednou týdně podle roční doby nebo významných dnů – zrovna tam měli motiv květiny symbolizující číslo devět (bylo 9. září). Celý obřad je o vědomém prožitku přítomného okamžiku: sešli jsme se, bez telefonů a spěchu, a jen jsme to prožívali.

A pak úplný opak ve velkých městech – kýč, neony, anime, bláznivá móda. Holky v kostýmcích à la manga postavičky… Dva odlišné světy. Přemýšlela jsem, co si o tom asi myslí staré babičky v kimonu – jestli to berou jako nevkus, nebo jim to nevadí. Pro mě bylo každopádně fascinující vidět oba protipóly.

A člověk je nakonec rád za to, odkud je. (smích) Přijela jsem domů a říkala si: zlatá Praha.

Málem bych zapomněla – byli jsme v muzeu samurajů a ninjů. Neříkám, že jsem expert, ale bylo to nesmírně zajímavé: samurajové měli jeden dlouhý meč (katanu) a jeden kratší (wakizaši). Ten kratší sloužil buď pro boj zblízka, nebo pro rituální rozříznutí břicha – seppuku.