Jindřich Oplt: Clona, čas, světlo... a cit. Ostatní přijde samo.
- Pavel Jartym
- 17. 5.
- Minut čtení: 5
Aktualizováno: 21. 5.

Hudebníci na svých nástrojích umí najít akordy nebo vytvořit harmonii, že se vám zatají dech. A fotografové jako Jindřich zase umějí být ve správném čase na správném místě, a především vědět, kdy to to správně "zmáčknout".
Jindřichovy snímky se objevují v prestižních magazínech jako Twój Blues a taky na webech hudebníků z Česka i světa – zkrátka všude tam, kde se dobře ví, že foťák má mít duši.
Vybral jsem 8 otázek, které mě zajímaly.
Jak se během let změnil tvůj pohled na zachycování hudby skrze objektiv?
Co sis dříve hlídal víc – světlo nebo kompozici – a jak to vnímáš dnes?
Kdybys mohl svému mladšímu já při focení koncertů něco poradit, co by to bylo?
Mění se tvůj vztah k hudbě samotné, když ji roky pozoruješ přes hledáček?
Existuje snímek, který ti čas od času vytane na mysl a vzpomeneš si na něj ?
Jak se liší focení blues od jiných žánrů – je tam něco, co tě nutí být jinak přítomný?
Zažil si u nějaké své fotky/foceného koncertu naprosto bláznivý příběh neboli bluesový?
Jak se během let změnil tvůj pohled na zachycování hudby skrze objektiv?
"Že je to čím dál větší dřina... Ale to je hlavně věkem, samozřejmě..."

Co sis dříve hlídal víc – světlo nebo kompozici – a jak to vnímáš dnes?
"Nedá se říct, že bych si někdy nějak zvlášť hlídal kompozici... Ono vlastně ani moc nemůžu, protože netuším, jak má správná fotka vypadat (určitě na to jsou nějaký pravidla, jak tak občas někde zahlídnu, ale ty já neznám), takže fotím naprosto pudově – tak, jak to vidím a jak se mi to líbí... maximálně to pak někde trošku oříznu.

Světlo si samozřejmě musíš hlídat furt. Jediný, co o focení vím (už asi šedesát let), je, že zkrátka záleží na vztahu času a clony. Tenkrát to takhle aspoň bylo, protože s nějakou citlivostí filmu si člověk lámat hlavu fakt nemusel, jelikož nebylo na výběr... Fomapan 21 DIN, nebo tak nějak se to jmenovalo.
Pozdějc už jo, ale pořád to nebylo tak moc – 100, 200, 400 ASA, výjimečně 800... U dnešních digitálů je možnost nastavení ISO skoro neuvěřitelná, ale to samozřejmě neznamená, že čím víc, tím líp.

Dobrého pomálu, jak se tak říká. No a pokud používáš manuální nastavení, tak si tyhle tři hodnoty zkrátka hlídat musíš."
Kdybys mohl svému mladšímu já při focení koncertů něco poradit, co by to bylo?
"Víc drzosti (ale uměřeně), dravosti a sebevědomí, míň skromnosti – jinak to nikam nedotáhneš... ale to já vlastně stejně nikdy nechtěl... a přečti si aspoň manuál k foťáku..."

Mění se tvůj vztah k hudbě samotné, když ji roky pozoruješ přes hledáček?
"Vztah k hudbě se tímhle asi nemění... mění se vztah ke koncertům. Když si na tohle zvykneš, tak je pak těžký jít na koncert bez foťáku... a stejně si pak furt říkáš: jo, tohle by byla parádní fotka..."

Existuje snímek, který ti čas od času vytane na mysl a vzpomeneš si na něj ?
No, kupodivu jeden takový existuje... je to fotka skvělý americký houslistky Anne Harris, která hrála s Otisem Taylorem na Rawa Blues Festivalu v roce 2013.

Tenkrát zrovna, taky při trutnovským festivalu Jazzinec, vznikla mezinárodní soutěž Jazz World Photo, a v ní se tahle fotka v prvním ročníku umístila na osmým místě z – nevím už kolika – autorů (možná tak kolem 150) z nejrůznějších koutů světa...
O nějaký čas později se pořadatelé soutěže domluvili s královéhradeckou Agenturou Butterfly, která pořádala jakýsi slavnostní koncert, jehož součástí měla být i charitativní dražba fotografie ve prospěch léčby děvčátka s nemocí motýlích křídel – jestli si to dobře pamatuju.
No a jelikož celej život žiju v Hradci, tak mě požádali o tuhle fotku, s čímž jsem samozřejmě souhlasil. Vydražila se celkem úspěšně, tak jsem z toho měl radost...
Díky tomu jsem se posléze i „spřátelil“ s Anne Harris na fejsbůčku, a když pak hrál Otis Taylor v Šumperku, tak jsem jí tu fotku chtěl dát – jenomže ona s ním nepřijela. Letos asi budu mít konečně příležitost ji znova vidět, ale mezitím jsem pochopil, že dát muzikantovi na šňůře fotku formátu 70 × 50 je tak trošku danajskej dar...
Jak se liší focení blues od jiných žánrů – je tam něco, co tě nutí být jinak přítomný?
"Tak já myslím, že jsem tam přítomnej úplně stejně jako jinde, ale ta atmosféra je zkrátka jiná...
Fotím všechnu muziku, co mám rád (a kam mě pustěj)... jazz, world music, písničkáře, undergroundový kapely... na některejch festivalech i kapely, na který bych jinak sám od sebe nešel – a naprostou většinu si fakt užívám.
Ale to blues je zkrátka nejvíc. To ve mně rezonuje. A taky je to základ veškerý slušný muziky posledních desetiletí..."

Existuje hudebník, kterého bys chtěl vyfotit?
Určitě několik... ale to jsou jména, který v podstatě nepřicházej v úvahu, takže si s tím nedělám starosti. Willie Nelson, Neil Young, Tom Waits, Van Morrison, Dylan... to jen tak na ukázku, určitě by jich bylo víc.
A pak je taky spousta těch, u kterých už to zkrátka na tomhle světě nejde...

Zažil si u nějaké své fotky/foceného koncertu naprosto bláznivý příběh neboli bluesový?
Tak to snad ani ne, aspoň si na nic takovýho nevzpomínám... Spíš člověk čas od času zažije příběh, který ho, s prominutím, nasere... ale tím si nebudu kazit náladu.
A pak jsou taky příběhy o vlastní blbosti – jako třeba když si člověk odloží jeden foťák na basovou bednu, a když ho pak potřebuje, tak on leží na zemi... Tak ho sebere a místo něj na tu bednu položí druhej... a když ho potřebuje, tak on zase leží na zemi – tentokrát s objektivem vejpůl.

Nebo když se na schodišti potká s kamarádkou, kterou léta neviděl, obejmou se – a přitom jeden z foťáků sklouzne z ramene a plácne sebou na schod...
Tohle oboje se mi stalo na Blues Alive. Asi to je pro mě nějaký osudový místo. Naštěstí to jsou „jenom“ prachy.
6 nejpodstatnější momentů
Fotí pudově, bez pravidel a s důvěrou ve vlastní cit. Kompozici neřeší, ale světlo si hlídá vždycky. Základem je pro něj vztah času a clony – jak se to kdysi učilo.
Blues je pro něj srdeční záležitost. I když fotí různé žánry, právě blues v něm nejvíc rezonuje a považuje ho za základ slušné muziky posledních dekád.
Na koncert bez foťáku už chodí těžko. Přes hledáček vnímá hudbu jinak – člověk je přítomen, ale jinak.
Nejsilnější snímek? Anne Harris. Fotka získala ocenění v soutěži Jazz World Photo a později byla vydražena na dobročinné akci.
Zažil i typicky „bluesové“ momenty. Třeba když mu foťák spadl z bedny – dvakrát.
Doporučení mladšímu já? Míň skromnosti, víc sebevědomí… a přečíst si manuál k foťáku.
Comments