Štěpán Kordík: Druhou desku jsme zaplatili z koncertů Steven’s a na to jsem hrdý

Štěpán Kordík a přebal desky 90's Kid (Autor fotografie: Dominik Erban)

Na rozhovor se Štěpánem jsem se velmi těšil. Jirka Maršíček mi o něm říkal, že je to skvělý muzikant s fajn povahou. A je tomu tak. Ten čas nám utekl hrozně rychle. Štěpán je ten typ člověka, se kterým cítíte, že se můžete “dlouho ponořit” do tématu a stále budete objevovat nové a nové věci. 

V našem rozhovoru se Štěpánem, frontmanem a “dirigentem” úspěšné blues-rockové kapely Steven’s jsme si povídali o těchto šesti tématech. Kliknutím na téma se přesunete na daný oddíl.

1. Učitelství

2. Psaní do Headlineru

3. Hudební vlivy

4. Práce na druhém album Steven's

5. Skládání a melodie

6. Autenticita a rady začínajícím muzikantům

Přeji příjemné čtení.

P.S. Po něm si pusťte novou desku Steven’s - kupte na webu nebo streamujte na platformách jako je Spotify. 

Banner na nákup desky - https://stevensband.cz/merch 

Učitelství

Pavel: Kromě hudebníka a redaktora zastáváš i spoustu dalších zajímavých rolí. Chápu to správně, že jsi zároveň učitel?

Štěpán Kordík: V podstatě ano, hlavně jsem učitel. Aspoň co se výplatní pásky týče. (smích) Učím na druhém stupni základní školy. Vystudoval jsem pedagogickou fakultu v Plzni, obor matematika a hudba. Vražedná kombinace. (úsměv)

Pavel: Promítá se ta matematika nějak do tvé hudební tvorby a myšlení?

Štěpán Kordík: Matematika v sobě má jistou symetrii a strukturu, podobně jako hudba. Ale popravdě, když komponuji, nikterak nad tím nepřemýšlím. Snažím se tvořit naprosto nezaujatě. Když do skladby přijde něco nečekaného, co tam zdánlivě nepatří, ale najednou to funguje, tak to tam nechám. Nedržím se striktně pravidel harmonie. Na druhou stranu, podvědomě mám rád určitý řád a symetrii – když mám ve skladbě nějaký pěkný motiv, líbí se mi, když se objeví alespoň dvakrát. Takže možná se ta má matematická část ve tvorbě nějak projevuje, ale rozhodně to není nic cíleného.

Pavel: Vědí tvoji žáci, že máš kapelu? Že mimo školu se věnuješ muzice?

Štěpán Kordík: Vědí a sledují to. Občas se dokonce někdo ze školy ukáže na našem koncertě. Pár žáků za mnou dokonce přišlo po vystoupení, aby si koupili tričko s logem kapely (smích). Teď doufám, že mi moji svěřenci vykoupí celý nový merch!

Pavel: To je hezké. Je vidět, že tě upřímně podporují.

Štěpán Kordík: Mně se to taky líbí, fandí mi. Ve třídě si třeba občas pouštějí naše písničky, hlavně aby mě poškádlili. Když jsme zrovna vydali nový singl, a mně už lezl krkem z věčného poslouchání při finalizaci, kluci ho při procházce spustili nahlas z mobilu. (směje se) Jsou to vtipné situace.

Pavel: To tedy ano. A baví tě učit? Nelákalo by tě živit se čistě jen hudbou?

Štěpán Kordík: Učení mě upřímně strašně baví. Samozřejmě mě taky živí. Kdybych opravdu moc chtěl, asi bych se uživil jen hudbou a výukou kytary na ZUŠce. Ale zatím cítím, že chci učení na základce vyčerpat, dokud mě naplňuje.

Mnoho lidí mi říká: „Přestěhuj se do Prahy.“ Jenže já mám rád svou vesnici. Ten klid, tu přírodu – tam nabírám inspiraci. V Praze ten klid nemám. Na vsi bydlíme v domě, v Praze bych byl někde v bytě. Jasně, byl bych blíž hudební scéně a muzikantům, ale taky by byly citelně vyšší životní náklady.

Teď můžu v klidu šetřit i investovat do hudby – třeba si koupit novou kytaru, když mi to situace dovolí. Navíc jsem bezdětný, nemám závazky, takže si užívám tu svobodu, co mám teď. Uvědomuji si, že je to fajn období, na které budu jistě jednou vzpomínat. A zatím mi rozhodně vyhovuje zůstat mimo velké město.

Psaní do Headlineru

Mimochodem, Štěpánovo psaní do Headlineru můžete sledovat tady.

Pavel: Kromě učení a hraní ses pustil i do psaní o hudbě. Jedna věc je muziku dělat, ale ty o ní i píšeš jako redaktor. Jak ses k tomu vlastně dostal?

Štěpán Kordík: Zkušenost s psaním mám ze studia na vysoké škole. Tam nás nutili pořád něco sepisovat a formulovat myšlenky. Psali jsme seminárky, rozbory, museli jsme plnit limit slov... (smích) Naučilo mě to psát květnaté věty a parafrázovat, abych text natáhl.

Když jsem pak začal hrát s kapelou a jezdit na koncerty, vždycky jsem měl silné nutkání se o zážitky podělit. Když jsem byl na dovolené a zašel na koncert, chtěl jsem o tom někomu vyprávět – nejen klukům u piva. Napsal jsem třeba status na Facebook, ale pořád jsem si říkal: „Ty jo, to není ono. Nemá to hlavu a patu, zapadne to.“

Pavel: Takže jsi hledal možnost, jak psát o hudbě smysluplněji?

Štěpán Kordík: Přesně tak. A pak jsem si všiml, že vydavatel Headlineru Dany Stejskal na Facebooku psal, že hledají do časopisu nové redaktory – že mají málo lidí a hodně článků. Říkal jsem si: „Ty jo, proč to nezkusit?“ S Danym se známe z bluesových akcí, tak jsem mu hned napsal. Domluvili jsme se, že to zkusím. Napsal jsem svůj první článek a pak už jsem se všechny ty redaktorské věci učil za pochodu. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, co je glosa, co je perex – všechny tyhle pojmy. Zkrátka jsem se to všechno učil za běhu.

Pavel: A začal jsi tedy pravidelně přispívat do Headlineru?

Štěpán Kordík: Řekl bych, že jsem stále na začátku (smích), ale tu a tam něco napíšu. Mám to spíš jako odreagování od práce a hraní – řekněme jeden až tři články za měsíc, podle času a chuti. Někdy jde o kratší text, který sfouknu za hodinu či dvě, jindy větší článek nebo rozhovor, na kterém pracuji třeba i několik dní.

Rád se v tom posouvám – hodně čtu jiné recenze, abych se zlepšil. Psát hudební recenze je kapitola sama o sobě. Nejraději bych si desku poslechl desetkrát, než o ní začnu psát. Jenže kolikrát máš na recenzi třeba dva poslechy a během druhého už musíš psát, abys stihl deadline. Doufám pak, že nic důležitého neuteče, a dohledávám si informace okolo.

Každopádně je to skvělé vybočení z mé komfortní zóny – občas dostaneš na stůl žánr nebo album, o které bys v běžném provozu ani nezavadil. Třeba: „Hele, potřebujeme zrecenzovat tohle popové album, nikdo jiný nemůže, máš čas?“ No tak do toho jdeš. (směje se) Je to výzva, ale baví mě to. Dokonce si umím představit, že bych do budoucna psal víc a o něco míň učil, tak nějak to vybalancovat. Takové střídání aktivit obecně je podle mě recept proti vyhoření – když ti leze na nervy práce, věnuješ se více psaní, a naopak. Baví mě to propojovat a myslím, že mi to pomáhá i v tvůrčím procesu u muziky, když si od ní na chvíli odskočím.

Pavel: Vnímáš tedy, že psaní o muzice ti zpětně pomáhá i ve tvojí vlastní hudbě? Že tě obohacuje jako muzikanta?

Štěpán Kordík: Určitě. Například díky psaní pro Headliner jsem dostal příležitost udělat rozhovor s jedním z mých hudebních hrdinů, americkým bluesmanem Kevinem Moorem – známým jako Keb’ Mo’. To pro mě byl neskutečný zážitek a obrovská zkušenost. Popravdě jsem se toho hrozně bál. Keb’ Mo’ poslouchám od svých šestnácti let a už tenkrát to pro mě byla v uvozovkách legenda. Dneska je to už skutečná bluesová legenda – chlapík přes sedmdesát, držitel Grammy. Byl jsem nervózní, že to pokazím.

Byla to výzva. Začalo to menším faux pas – na úvod rozhovoru jsem navrhl: „Pojďme si povídat o vaší poslední desce.“ A on na to: „Já myslel, že se budeme bavit o mém koncertu v Praze, kde z té desky nebudu hrát nic.“ Úplně mě rozhodil. (směje se) Najednou jsem musel během vteřiny překopat plán – tak říkám: „Dobře, vezměme to tedy od toho koncertu…“

Naštěstí se to rozjelo a půl hodiny jsme si krásně povídali. Bylo znát, že si mě rychle oťukal a mluvil se mnou úplně na rovinu, jako se sobě rovným. Neměl žádné hvězdné manýry, žádné ego. Dokonce, když zjistil, že jsem kytarista, ochotně odpověděl i na pár mých zvídavých otázek navíc. Ptal jsem se ho třeba, na jaké kytary hraje a co by doporučil muzikantům, kteří se chtějí zlepšovat. Všechno mi krásně zodpověděl. Fakt skvělý chlap.

Já: Přemýšlíš tedy i do budoucna o dělání více rozhovorů?

Štěpán Kordík: Uvidíme. Řeknu ti, že muzikant, který dělá rozhovory s jinými muzikanty, má podle mě jednu velkou výhodu – dokáže často pokládat zajímavější otázky než člověk, který je „jen“ novinář. Třeba právě Keb’ Mo’ mi na konci našeho povídání říkal, že je poznat, že jsem hudebník, protože jsem měl nevšední a příjemné otázky.

Já jsem mu na rovinu přiznal, že to byl můj úplně první rozhovor, a poprosil ho o zpětnou vazbu. Říkal: „V pohodě, vůbec se neboj, ptáš se dobře, je vidět, že nejsi jen novinář, že hudbě rozumíš.“ To mě hrozně potěšilo a povzbudilo.

Pavel: To jsou fakt povzbudivá slova.

Hudební vlivy

Pavel: Tvůj hudební záběr je široký. Mě by ale zajímalo, kdy jsi poprvé slyšel blues?

Štěpán Kordík: Když mi bylo dvanáct let, dostal jsem od táty CD Joea Bonamassy.

Pavel: Ty jo, začínal jsi Joe Bonamassou?

Štěpán Kordík: Přesně tak. Tehdy mi ho táta skrze prodejce v obchodě s CD doporučil a přinesl mi jeho debutové album.

Dokonce jsem na Bonamassu dělal referát ve škole, tuším v sedmé třídě. Pustil jsem spolužákům "popinu z toho prvního alba" a vyhrál jsem tehdy na konci roku hlasování o nejoblíbenějšího umělce. Ze začátku jsem to album moc nepochopil, ale postupem času jsem se k němu vracel a přijal jsem tu hudbu za svou. Musím říct, že už to album chápu... Vím, co tím chtěl říct. S odstupem času je fakt skvělý.

Myslím si, že Bonamassa se dlouho hledal. Na prvním albu měl takový hrubý hlas, který nebyl příliš autentický. Nakonec se našel a zpívá svým jemným, vlastně lehce civilním, ale zároveň hodně barevně zajímavým hlasem", což na něm hodně oceňuji. Mám ho strašně rád a považuji ho za takového svého učitele. Fascinuje mě, že je fakt přesný, nekompromisně dokonalý hráč, což je na blues zvláštní, že hraješ dokonale. Nemyslím si, že je arogantní, jak mnoho muzikantů tvrdí; naopak, podle rozhovorů je naprosto v pohodě a uvědomuje si, že hraje s lepšími muzikanty, za což je vděčný.

Líbí se mi jeho vývoj a songwriting. Tvrdím, že na poslední desce (Breakthrough z roku 2025) vyzrál strašně jeho songwriting a písničky jsou fakt dobré. Bonamassa je pro mě jedním z pilířů mého hudebního dospívání. Jeho alba jsou od začátku do konce super, silné písničky a hezké texty.

Já jsem vlastně začínal na tvrdší muzice. Od dětství jsem vyrůstal na rocku. V šesté třídě mě ale úplně dostala kapela Kiss. To byl můj první „polibek“ s rockovou hudbou, dalo by se říct (smích). V sedmé třídě u mě jeli AC/DC, což je ještě přímočařejší nářez – a dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Mívám období, kdy jedu AC/DC dva týdny v kuse a říkám si: „Ježíš, jak je možné, že tohle tak brutálně šlape?“ Je to neuvěřitelná energie.

Pak se můj záběr začal rozšiřovat. Objevil jsem jazz – začal jsem poslouchat třeba pianistu Horace Silvera. Zkoušel jsem i Coltranea, ale ten na mě byl tehdy ještě moc komplikovaný. Bavilo mě ale bebopové období Charlieho Parkera. Do jazzu jsem se musel trochu vpracovat, což nebyl jednoduchý přechod z rocku. No a někdy na konci základky mě zasáhla kapela Status Quo. Jejich styl je vlastně takové přímočaré boogie, jednoduchý rock’n’roll, a právě to mě chytlo. Status Quo jsou dodnes jedna z mých srdcových kapel. Bohužel jsem je nestihl vidět naživo v původní sestavě s kytaristou Rickem Parfittem, který pak umřel – to mě tenkrát hodně vzalo.

Pavel: Co tě na Status Quo nejvíc oslovilo?

Štěpán Kordík: Ten motor, jak to šlape. Je to nekompromisní a brutálně to šlape. Ve finále je jedno, co hraješ – hlavně to musíš hrát pořádně. Viděl jsem někde heslo: „Get the easy stuff right.“ Prostě zahraj ty jednoduché věci pořádně, a teprve pak se uč dál.

Tím se teď dost řídím. Radši hraju jednodušší riffy a fráze, ale precizně, než abych se hnal do improvizací, kde balancuju na hraně svých technických možností jen pro efekt. Snažím se spíš vybrousit to, co už umím – dotahovat vibrata, mít každou tu kytarovou frázi jasně tvarovanou, vědět, kde začíná, kam směřuje a kde končí. K tomuto poznání jsem dospěl i díky Status Quo.

Později jsem se dostal i k Britpopu a kapelám devadesátých let – nejvíc k Oasis. Prostě mě chytly melodie a energie těch jejich songů. Spousta muzikantů nad nimi ohrnuje nos, ale já je mám rád. Oasis měli vždycky takové nadějné a veselé písničky. Ty texty mě oslovily. A také mě baví projev těch dvou (bratři Gallagherové). Skočil jsem jim na to se vším všudy. Dokonce tak moc, že jsem se o Britpopu rozhodl psát diplomku. (směje se)

Pavel: Ty jsi psal diplomovou práci o Britpopu? To mě zajímá!

Štěpán Kordík: Ano, prosadil jsem si na fakultě téma diplomky o Britpopu. Nebylo to jednoduché, musel jsem si obhájit, že to je hodné akademického zkoumání. A bylo! Při psaní té práce jsem do detailu zjistil, co všechno se pod pojmem Britpop skrývá.

Hodně lidí to bere jen jako hudební styl, ale Britpop je ve skutečnosti kulturní hnutí. Nešlo jen o hudbu, ale o celou změnu kultury v Británii v devadesátých letech. Tehdejší Británie byla kulturně trochu ztracená – americká hudba ji válcovala, všichni jeli Nirvanu a grunge, a Britové neměli nikoho, na kom by mohli stavět vlastní scénu. A pak se objevil Britpop.

Vzešlo to z určité společenské nálady – Britové po letech potřebovali novou injekci hrdosti. Hudebně Britpop vycházel ze šedesátkového kytarového rocku. Když si pustíš kapely jako The Who, The Kinks nebo T-Rex, jsou tam základy, na kterých Britpop stavěl. Stačilo by nahrát o dvě tři kytarové vrstvy víc, trochu přiostřit vokál – a už jsi ve zvuku Britpopu.

Asi i proto to tak rezonovalo s lidmi – bylo to nové a zároveň povědomé, mělo to sílu nakopnout celou kulturu v zemi. Britpop totiž nebyl jen nějaký uměle vymyšlený subžánr; nebylo to jako: „Spojíme dva žánry a dostaneme electro swing, to bude trendy.“ Britpop vznikl přirozeně, zespodu, z kolektivní potřeby britské společnosti.

V rámci Britpopu jsem pak objevil ty nejvíc inspirativní kapely. Z nich mě nejvíc zaujali Suede. Suede, jakože semiš. Je to šíleně osobitá kapela. Údajně celý Britpop singlem The Drowners odstartovali. Na posledních deskách se spíš přibližují post-punku. Jsem rád, že se po pauze zase dali dohromady.

Když jsem je viděl naživo, byl to pro mě možná nejlepší koncert, na kterém jsem kdy byl. V jednom mém životním období, kdy jsem v podstatě překopávál pojetí o sobě samotném, mi Suede sloužili jako takový soundtrack. Když jsem pak toto období úspěšně překonal, jejich koncert pro mě byl takovým hezkým uzavřením celého toho procesu. Tu kapelu prostě úplně zbožňuji.

Mimochodem, zajímavé je, že každá britpopová kapela zněla úplně jinak. Není to jednotný styl jako třeba klasický rock’n’roll, kde tři kapely zní dost podobně. Oasis, Blur (ti dokázali Nirvanu sesadit v Británii z předních příček žebříčku), Suede, Pulp – každá z těch kapel měla originální sound i styl, přesto je všechny řadíme do Britpopu.

Pavel: Pojďme zpět k blues – pamatuješ si na první skladbu, kterou ses naučil?

Štěpán Kordík: „Old Time Rock’n’Roll“ od Boba Segera. Jsou tam jenom tři akordy – Géčko, Céčko a Déčko. Je to sice rock’n’roll, ale harmonicky je to vlastně dvanáctka. A k tomu mám takovou milou vzpomínku.

Z prvního patra jsem zavolal na dědu, ať vyleze z obýváku, že mu něco zahraju. On stál dole pod schody, já nahoře za zatáčkou a říkám: „Naučil jsem se tohle!“ A brnkal jsem mu ty tři akordy z „Old Time Rock’n’Roll“ Pavel: Co je pro tebe blues, kde pro tebe končí a začíná?

Štěpán Kordík: Pro mě blues začíná v těch smutných říkankách, které zpívali zotročení černoši bez doprovodu akordů. Vnímám ho spíše jako kulturní hnutí než jen hudební žánr. Zdůrazňuji, že nezačíná akordem E-dur, ale jistým významem sdělení, který je takový trošku hořkosladký. Líbí se mi, že blues jsou veselý písničky se smutným textem, kde se zpívá o úplných životních tragédiích na krásně durové melodii. Tenhle kontrast podle mě vystihuje samotný život. A dle mého pocitu to končí, aspoň, co se hudby týče, u pop-rocku. Když už začnu zpívat písničku, která je fakt pop-rocková, a má typickou popovou melodii a harmonii, tak v tom asi už moc blues není.

Práce na druhém albu Steven’s

Pavel: Tvoje kapela Steven’s teď čerstvě vydala druhé album. Lišil se nějak proces vzniku této desky oproti té debutové? Štěpán Kordík: Těch „aha momentů“ bylo u druhé desky mnohonásobně víc a celkový posun podle mě mnohem větší než u první. První desku jsme totiž nahrávali v dost improvizovaných podmínkách a vlastně během ní teprve vznikala celá kapela. Já jsem si nejdřív napsal pár písniček a nahrával jsem je sám s bubeníkem. Původně měly být akustické, instrumentální – hrál jsem fingerstyle na akustiku. Jenže asi u třetího songu jsem z ničeho nic použil takovou typickou rytmiku jako od AC/DC a říkám si: „Ty jo, na tohle už potřebuju celou kapelu!” Tak jsme postupně poskládali Steven’s dohromady. Nakonec jsme první desku nahrávali ve dvou – bubeník a já (já jsem nahrál všechny ostatní nástroje) – a pak se dohrávaly další věci s novými členy kapely a hosty. Spoustu písniček jsme po cestě vyhodili a jiné, lepší, se na album dostaly místo nich. Naučil jsem se u toho hromadu praktických věcí. Třeba to, že týden před vydáním by v ideálním světě už fakt nikdo neměl přemíchávat skladby. (smích) My jsme tenkrát pár dní před deadlinem ještě opravovali vokály a to byly zbytečné nervy. Naučili jsme se mít trochu odstup a být realisti, co se týče časového plánu – ale zároveň na sebe pořád zdravě tlačit, abychom se posouvali.

U té první desky jsem taky neměl úplně jasnou představu o výsledném zvuku. Nějak se to smíchalo a vyšlo to ven – za cenu spousty kompromisů, technických i zvukových. Ale bylo to v rámci nějakého dostupného rozpočtu. Beru první desku jako záznam jednoho vývojového bodu kapely. Teď, u druhé desky, jsem chtěl přístup výrazně posunout a řekl bych, že jsem se toho naučil strašně moc. Chtěl jsem na ní spolupracovat s někým zkušenějším, kdo mě naučí věci, které sám ještě neznám. Oslovil jsem proto kytaristu Mirka Chyšku (J.A.R., Illustratosphere) jako producenta. Míra má obrovský dar učit a předávat zkušenosti – organicky, pozvolně. Hned na začátku mi položil základní otázky: Co od té desky očekáváš? Jak to má znít? Co tím chceš říct? Uvědomil jsem si, že v tom vlastně nemám jasno.

Míra mi řekl: „Hele, když chceš v tomhle žánru přijít s novým albem, tak to musí být dokonalý. Žádný kompromisy.“ A měl pravdu. Když si pustíš světové desky bluesrockových kytaristů, jsou zvukově perfektní, všechno sedí.

Míra navrhoval, že by se dali najmout špičkoví studioví muzikanti, kteří to zahrají na první dobrou. Ušetřilo by to čas i práci. Já jsem ale cítil, že bych tím úplně odstřihl vlastní kapelu. Nakonec jsme to celé nahráli s kapelou. Kluci i ségra do toho šli, chtěli tu zkušenost a byli ochotní na sobě zamakat. Ty písničky jsem sice napsal já, ale chtěl jsem, aby na desce byla cítit i chemie naší kapely – aby z toho měli něco i oni a mohli říct: tohle jsme nahráli my. Kdyby to místo nich ve studiu všechno odehráli najatí profíci, tak kapela ztratí motivaci a naživo tam pak nikdy nevznikne to správné osobní propojení.

Ve studiu to samozřejmě občas drhlo, nebyli jsme zvyklí na takový dril. Náš bubeník třeba koukal, když kolem něj ve studiu chodil zvukař Lukáš Martínek a pořád mu měnil a ladil virbl. (smích) Ale byly to cenné „aha momenty“. Já jsem taky zíral: „Aha, takhle to funguje o úroveň výš.” Práce ve studiu je úplně něco jiného než živé hraní. Naživo záleží na energii a show, ve studiu musí všechno šlapat a přitom to nesmí být sterilní. Naučil jsem se mnohem větší preciznosti. Míra Chyška nám pomohl album zvukově vyladit tak, že když ho pustíš vedle nahrávek Joe Bonamassy nebo Marcuse Kinga, tak obstojí. A jsem pyšný, že jsme si celou tuhle druhou desku zaplatili z peněz, které jsme jako kapela vydělali koncertováním. (úsměv)

Skládání a melodie

Pavel: Pojďme ke skládání písniček. Zajímá mě, co pro tebe znamená melodie? Štěpán Kordík: Pro mě je melodie základ. Většina mých skladeb, o kterých si myslím, že se povedly, vznikla tak, že ke mně ta melodie přišla hned zkraje. Často si ji začnu jen tak broukat – někdy s ní najednou přijde dokonce i kus textu, což je svátek, když se to stane. Většinou mi ale jednoduše naskočí nějaký hudební motiv a ten rozvíjím. Melodie by měla být silná, nosná a čitelná, minimálně v refrénu. Mám rád třeba Nicka Cavea, který si s melodiemi rafinovaně pohrává, takže nejsou na první poslech tak čitelné. Ale i on občas přijde s jasnou, jednoduchou zpěvnou frází. Pro mě je melodie most – nese text do uší posluchače. Když složíš písničku klidně jen na jeden akord, tak dobrá melodie z ní udělá zajímavou věc.

Pavel: Máš při skládání nějaký svůj postup nebo podmínky, které ti pomáhají? Například místo, kde tě nejčastěji přepadne inspirace? Štěpán Kordík: Občas se mi stane, že mi skladba doslova sama spadne do klína – jako bych byl jen médium, skrz které to projde. Takhle mi vznikla třeba písnička Runnin’ man z první desky; najednou byla na světě melodie i text a já jsem to jen stihl zapsat a nahrát. Ale to je vzácné. Většinou jsem nejplodnější, když prožívám nějaké silné životní období. Jsem ten typ písničkáře, co když se rozejde s holkou nebo se mu děje něco náročného, tak sedne a napíše během měsíce klidně dvě alba. (smích) Paradoxně jsou to ale často věci, které pak nechci sdílet – buď jsou moc osobní, nebo o sobě jednoduše nechci všechno veřejně prozrazovat. Takže spousta těch písní zůstane ležet v šuplíku. Často v textech míchám realitu s fantazií. U mnoha osobních písniček třeba nikdy nepřiznám, že jsou založeny na vlastní zkušenosti – dokud to neřeknu, tak to posluchač neví. Něco si chci nechat pro sebe. Mám takhle doma desítky hotových songů, které jsem nikdy nevydal.

Co se týče prostředí – hrozně rád tvořím doma na vesnici, kde bydlím. Kolem je příroda, klid… V poslední době mě to až táhne k takovým jednodušším country písničkám o domově. Country zpěváci přece pořád zpívají buď o cestování, nebo o domově. (smích) A mně se ta venkovská atmosféra líbí. Baví mě psát jednoduché věci se silnou melodií a prostými akordy a vyhrávat si spíš s celkovou barvou a náladou nahrávky. Takže teď mám takovou menší country odbočku a chtěl bych i tento vývojový bod zaznamenat v podobě desky, která bude syrovější, špinavější, hravá … no prostě víc country!

Autenticita a rady začínajícím hudebníkům

Pavel: Autenticita v hudbě je velké téma. Co bys poradil začínajícím hudebníkům, aby našli svou vlastní autentickou cestu?

Štěpán Kordík: Poslouchat hudbu, hledat věci, co mě baví, a propojovat možná i „nesmyslné“ hudební světy. Já jsem například zjistil, že moji dva nejoblíbenější kytaristé, B. B. King a Eddie Van Halen, jsou vlastně úplně stejní, i když hrají úplně jinak. Ten dar mají oba stejný – jen ho interpretují podle své kulturní podstaty a osobnosti po svém.

To jsme dlouze řešili s Mírou Chyškou: on miluje Van Halena a já prezentoval spíš žánr a řekněme přístup  B. B. Kinga. Nakonec mě Van Halenem nakazil. Se zaujetím jsme koukali na fotku z hudebního magazínu, kde je B. B. King s Eddie Van Halenem v ateliéru a ačkoliv byl Ed mladší, tak jako jeden z mála kytaristů vedle B. B. Kinga působil jako vedle sobě rovného kolegy. A B. B. to svým úsměvem od ucha k uchu dával najevo. Van Halen je pro mě suverénní kapela s boží filozofií a Eddie nejen mně otevřel dveře do nového světa kytary. 

A rada? Zvážit, odkud pocházím a co chci svou hudbou říct. A když nechci říct nic, je to taky v pohodě – můžeš sedět doma, brnkat si na kytaru a být stejně šťastný jako někdo na stadionu. A ideálně se potkávat s lidmi, kteří jsou lepší než ty, nebo ti prostě mají co předat.