James Hunter: Když naložíte rhythm & blues do sudu od whisky a necháte ho pěkně dozrát
- Pavel Jartym
- 26. 5.
- Minut čtení: 3
Kdo je James Hunter?
Britský kytarista, zpěvák a skladatel, kterému očividně dělá radost tvořit vlastní řemeslnou hudbu – inspirovanou časem, kdy rhythm and blues znělo poctivě jako řemen a moc se to nepřehánělo s dalšími zvukovými efekty.
Byla to hudba přímá, ale milá na poslech a k tanci.
A James Hunter zní, jako kdybyste si představili jemnou eleganci Sama Cooka a dynamický tah na bránu ranného Jamese Browna. Někdy mi barvou hlasu připomene i Davida Ruffina z The Temptations.
Je to ve své podstatě syrová hudba – jemně zaoblená hávem z konce 50. let. Eleganci jí dodává akustičnost a povedené linky dechových nástrojů.
Pusťte si: když si chcete dopřát něco rytmicky prosluněného, co vám zvedne náladu, ale zároveň od toho čekáte elegantní starou duši a vlastní charisma.
Mini-recenze alba Whatever It Takes: 6 věci, proč to funguje
Jedná se o třetí studiové album seskupení James Hunter Six z roku 2018.
Atmosféře písniček vévodí kouzelná jednoduchost. Je to jako když postavíte malebný dřevěný most z jedné strany na druhou a dřevo na jistých místech necháte v přírodním lesku své neopracovanosti.
Technika se nepředvádí, ale slouží drobným stopážím skladeb. Samozřejmě, že v každé písni je nějaké to místo pro vyhrávku či sólo (jako to skvělé kytarové v How Long nebo v hodně syrové Blisters), ale je to citlivě pojato. Nic neruší.
Hlas Jamese Huntera. Plamenná sklenice whisky s charismatem protřelého zpěváka a muzikanta. V tom hlase cítíte, že pan Hunter skutečně rozumí zrnitosti a podobám životních situací různého charakteru.
Je to jednoduše přesvědčivé a autentické. Z téhle hudby necítíte to typické: „Pojďme to naládovat hity“ nebo „pojďme být co nejvíc originální“. Ne. Chce se to prezentovat stylem:
„Ahoj, jsem taková fajn muzika, ber, nebo nech být. Ale neboj, mám laťku kvality svého stylu nastavenou hodně vysoko.“
Přinese to úsměv na tváří. Ano, máme hudbu vážnou a temnou a různé sociologicko-baladické písně, a ty mají jistě své místo. Ale někdy je dobré vědět, že hudba, kterou posloucháte, na vás nemá vysoké nároky – spíš jen chce, abyste se cítili dobře… A sem tam si nohou poklepali do rytmu a tance.
Ach, ty dechy. Nevím jak vy, ale já mám dechové sekce v pozadí takovéto hudby vždy moc rád. Svou barvou splétají malé nitky, které se třeba dost dobře slovy nedají uchopit – ale na duši a srdci je cítíte.
3 písničky, které na desce nesmíte minout
How Long
Hned jak to začne, tak vás to chytí. Akustická pecka s neuvěřitelným bluesový vibem a gospelovým vokály v pozadí. A to co mě vždy dostane je ohněm vyuzené akustické sólo v půlce skladby.
Tahle písnička mi vždy zvedne náladu.
Don't Let Pride Take You For a Ride
Má to ten rytmický nášleh jako věci starého dobrého Raye Charlese.
Úplně v tom vzdáleně slyším obdobné harmonicky rozšířené gospelové záležitosti, jako je například Hallelujah, I Just Love Her So.
A ke konci se objeví taková ta zkreslená kytara – jak z raného Elvise nebo Eddieho Cochrana.
I Don't Wanna Be Without You
Teplý zvuk najazzlých hammondových kláves krásně podehrává melodii.
Harmonie dechů zase vytváří takovou spirálovitou kapku zvuku, která se jemně zahákne za ucho.
Příjemně to plyne – a je to fajn.
To mi připomnělo můj starší článek, že nejlepší věci jsou, když plynou jako řeka.
댓글