Pavel Šenkapoun: 9 nejoblíbenějších bluesových skladeb

Zdroj fotografie: Archív Pavla :)

Pavel je skvělý písničkář. Protože mu múza slova nadělila dar vybírat z mušle jinotajů perly nových významů, rozhodně doporučuji poslechnout si jeho české texty. Ne nadarmo je také šikovným copywriterem a podnikatelem.

Jako Leo Pank Ševelpuna barduje nad věcmi hybnými i nehybnými na desce Český Folk. Podívejte se a poslechněte.

Medailonek o Pavlovi najdete na konci článku – klikněte sem.

Spotify playlist bez přerušení si pusťte kliknutím sem.

• Jiří Suchý – Honky Tonky Blues

• Greenhorns – Blues Folsomské věznice

• Sváťa Karásek – Návštěva v Pekle

• Petr Kalandra – Špitál u Sv. Jakuba 

• Michal Prokop – Odjezd

• Jarek Nohavica – Plebs Blues

• Eva Olmerová – Černá Kára 

• Vlasta Redl – Opět na Výletě 

• Záviš - Červený Most 

Jiří Suchý – Honky Tonky Blues

Hele, já zase až takový fanoušek Suchýho a Šlitra nejsem. Mám zpěvník, občas si ho přezpívám, ale není to úplně moje srdcovka. U téhle písničky to ale bylo poprvé v životě, kdy jsem slyšel slovo blues. A bylo to tak: Moje babička z máminy strany hrozně ráda zpívala. Mimo jiné osvobozené divadlo, to mě asi inspirovalo víc. A u babičky taky hrálo např. Best of Osvobozeného divadla, to mě taky hrozně moc ovlivnilo a rád se k tomu vracím. A na to, že je to chronologicky starší než Semafor, tak je mi to bližší. 

Ale jedna z těch písniček, co zpívala, byla tahle. Takže to jsem už v 5 letech, nebo 6 letech slyšel a říkal jsem si, co asi znamená blues a honky tonky? Ale líbilo se mi to. Je to pěkná písnička. A jestli jsem to dobře pochopil, tak tohle celé napsal Suchej. Ale chápeš, ta písnička je vlastně o ničem (smích) – že někde hraje nějakej Jack na piano, a to je právě krásný.

Až na jazzovém semináři na vejšce jsem se dozvěděl, co je to honky tonky, tam padlo, co by to mohlo znamenat – že to byla hudba, která se hrála v bordelech. Pak jsem si na to vzpomněl, že nám babička zpívala takovou písničku s lascivním vyzněním – a dost možná to nevěděl ani Suchej, když to psal.

Jinak ta babička myslím i zpívala v nějakém sboru a byť byla učitelka matematiky, tak byla hodně muzikální – moravské lidovky, různé operetní árie, lehce komické věci a do toho zpívala z její perspektivy už takovéhle moderní věci.

Tahle písnička vystihuje můj postoj k hudbě, když jde o tu radost.

Greenhorns – Blues Folsomské věznice

Teď už se posunu o pár let dál – když mi bylo 12 a chodili jsme do skauta, a vždycky když skončila schůzka, tak se zpívalo. A já jsem ještě v těch 12 neměl o hudbě ani páru. Ve školce mě nevzali do hudebky pro nedostatek talentu, zatímco ségru vzali, takže jsem to vnímal hodně žárlivě. A když jsem pak v těch 12 viděl, jak kluci hrajou na ty kytary a holky je sledujou, tak jsem se začal učit hrát na kytaru – a jedna z těch písniček, co se tam zpívaly, bylo tohleto.

Měli jsme po domácku vyrobené zpěvníky, kde nebyly ani pořádné názvy těch písniček, autoři – prostě nic. Takže nějaký Greenhorns, Vyčítal nebo nějakej Cash, o tom jsem neměl ani páru. Ale postupně ke mně ty informace začaly docházet. Ta Cashova verze je samozřejmě nádherná. Ale tohle je taky vlastně taková krásná lokalizace toho amerického tématu do českého prostředí. Myslím, že se to hrozně povedlo, ten text.

Ten originál text mi nicméně přijde taky dobrej, takovej zvukomalebnej. Je to vlastně trochu jiná písnička. Ten vzdor je takovej až existenciální, on až jako medituje – teď mě napadlo, že to trochu připomíná Máchův Máj, jak tam taky sedí v tom vězení a přemýšlí nad životem. To u toho Vyčítala není – to je taková lyricko-epická balada. Ale obojí je prostě hezký.

A když jsme u té příběhovosti textu – tak si vezmi takovýho Homéra. Seděli u ohně a recitovali ty příběhy. A ono se říká, že ta poetická forma byla právě proto, aby si to ti bardové pamatovali. Byť starořecká poezie nebyla rýmovaná, měla rytmické parametry – a podle toho se to líp pamatovalo.

Sváťa Karásek – Návštěva v Pekle

Zase nepůjde o blues, ale je to tím inspirovaný. Tohle je hrozně důležitej moment v tom mým příběhu, protože já jsem z evangelickýho prostředí. Moje máma po revoluci konvertovala k evangelíkům a začala nás v Čáslavi vodit do sboru. A tam, někdy v roce 1993, když mi bylo 13 let, se nastěhoval novej evangelickej farář – a to byl prostě bluesmen (smích) a rockovej muzikant. Evangelíci zpívaj, to je pro ně typický, ale pak přišel tenhle farář a začaly se zpívat trošku jiný písničky (smích). A jedna z nich byla tahleta.

To byla doba, kdy jsem se učil první akordy a písničky – myslím, že ta úplně první, co jsem uměl, byla Bedna od whisky, ale hned potom další byla Návštěva v Pekle. To jsou taky asi tři akordy, ona je jednoduchá, ale teď, když jsem si ji pouštěl, tak je to na tak hrozně malým hudebním prostoru až něco geniálního.

Já to neslyšel už hrozně dlouho, a když jsem to včera poslouchal (den před naším povídáním), tak mi to vehnalo slzy do očí. Je to tak strašně autentický. Pamatuju si, že jednou hrál u nás v Čáslavi ve sboru a přijel s ním Merta, natáčel s ním nějakej dokument. Karásek tam něco vykládal a vždycky o přestávkách, že zahraje nějakou písničku – tak šel zpívat, a sotva zahrál první takt, tak k němu Merta přišel a povídá: „Sváťo, počkej chvilku…“ a šel a naladil mu to (smích). A pak pokračovali.

Hudebně mě to baví, témbr jeho hlasu. Pak napsal zásadní skladbu Kázání o svatbě v Káni a pak hymnu českýho undergroundu Oni se k sobě tulej. Všechno jsou to vlastně americký gospely nebo tradicionály se Sváťovými texty.

Petr Kalandra – Špitál u Sv. Jakuba 

Někdy asi v 16 letech jsem se rozhodl s kamarádem, že budeme chodit k tomu našemu rockovýmu farářovi Pavlovi Junovi na kytaru. On hrál takový elektrický blues, je hrozně líznutej Claptonem a jejich skupina se jmenuje Gamba Blues Band. Já jsem tam k němu vydržel chodit asi dva roky, ani ne. A učil jsem se pickovat a první písnička byla Blowin’ in the Wind, a pak jsem se učil St. James Infirmary. A vím, že tenkrát mě to úplně nezaujalo. Přišlo mi to nudný a taky těžký. Dostali jsme tabulatury a vím, že jsem to luštil a vůbec jsem si to nespojoval s tou nahrávkou. Pak po mnoha letech jsem slyšel tu Kalandrovu verzi – a tu mám hrozně rád.

A pak k tomu mám takovej střípek, že když jsem si kupoval první kytaru, tak jsem jel s tímhle farářem a kamarádem Mírou, co jsme měli kapelu, a bylo to myslím v den, kdy umřel Kalandra. Vím, že ve vlaku jsme to řešili. Je zajímavé, že na tomhle je vidět dvojí přístup k tomu textu – jo, že Karásek jde po té fonetice, ale Kalandra na to kašlal, toho zajímal ten příběh. Proto to často nesedí ani rytmicky, ale to je vidět třeba i v Like a Rolling Stone – rytmicky je to úplně jiná písnička, ale ten příběh tam je.

Tu desku od Kalandry jsem poslouchal pořád dokola, ale už jako starší, okolo dvaceti let. Já jsem pak poslouchal Marsyas. Ty texty, ten projev – taky něco takového autentického. A když už se bavíme o blues, tak mi to připomnělo, jak Kalandra ve svých jedenácti letech jako hubenej kluk zpívá v nějaký televizní estrádě „Chtěl bych umět hrát blues.” Jako by se tím už nějak předurčil jeho další osud.

A ještě si vzpomínám na jeden magickej záznam, jak v Platýzu hraje s Hutkou Slunečnici. Je mu asi osmnáct, seděj tam, kolem nich je ta atmosféra Pražského jara 68, to je strašně silný. A tam je Hutka jako ta hvězda a Kalandra na pozadí něco šmidlá. S odstupem času se mi ta prioritizace těch dvou lidí otočila. Zatímco během sametové revoluce byl pro mě Hutka mega star, tak v pozdějších letech nějak zapadl. A Kalandra se pro mě stal hudebním hrdinou.

Michal Prokop – Odjezd

To je pro mě jako jedna z vrcholných písniček obecně. Text od Kainara. Písnička je z Koleje Yesterday, kterou jsem poslouchal, když mi bylo asi osmnáct let. Pouštěl jsem si to se svou první holkou a dostal jsem se k tomu přes Pavla Juna, toho faráře, nebo možná přes rodiče. Protože moje máma měla ráda rock, ale i Nohavicu a Kryla. Tahle deska u mě hrála furt. Pak se mi vybaví z té desky Bitva o Karlův most. Já byl totiž z Čáslavi a ona (pozn. autora: první přítelkyně Pavla) z Prahy – a když jsme spolu chodili na procházky, tak jsme chodili na Karlův most a Kampu a do toho jsme poslouchali tuhle písničku – Bitva o Karlův most.

Ještě, jak jsem se k tomu Prokopovi dostal. On Pavel Jun vždycky přišel s tím, kdo je podle něj nejlepší muzikant. Nejlepší kytarista – Jimi Hendrix. Nejlepší zpěvačka – Janis Joplin. No a nejlepší český zpěvák – Michal Prokop. A musím říct, že jo. Já jsem ho taky znal ze seriálu Bigbít, tam byly ty staré nahrávky, a to je fakt, že ty mě oslovily hodně.

Když jsem poprvé slyšel Kolej Yesterday, tak jsem si říkal: „Co to je?“ Nějaký osmdesátkový bicí, klávesy… musel jsem si na to dlouho zvykat. Teď je to už ale klasika. Navíc Skoumal – geniální skladatel. A ty Kainarovy obrazy v té písničce – to jsou geniální obrazy. „Jak je to dávno, dávno bahno dna“ – to si představuju tu Mississippi. „Nejhorší láska, která nezlomí, jenom tu je a jenom čítá dech” – tenhle verš mě taky pak provázel, když jsem se rozcházel. Mám tu písničku spojenou s těma vztahama.

Jarek Nohavica – Plebs Blues

Toho jsem začal víc poslouchat, když mi bylo dvacet. Poprvé jsem ho zaregistroval, když máma přišla domů se Třema čuníkama: „Tady mám super desku, je to strašná sranda!“ Tak to u nás doma frčelo. Potom bylo Divný století. A pak jsem poslouchal – to jsem byl ještě na gymplu – album Nohavica a Kapela. A pak na vysoký jsem objevil alba z počátku devadesátek: Mikymauzoleum, V tom roce pitomém. A tohle je z Osmé barvy duhy. A to mě pohltilo na několik let, Nohavica.

Tuhle písničku jsem vybral, protože to je blues, chápeš. Mohl jsem třeba vybrat Šnečí blues ze Třech čuníků. He... jak se tam netrefuje na ty struny (smích, komentuje živou verzi Plebs blues).

Měl jsem doma hodně zpěvníků, ale zásadní byly dva – Písně Karla Kryla od A do Z a Písně Jarka Nohavici od A do Z. Toho Kryla jsem nikdy celýho neuměl, ale Nohavicu jo. Mně je hrozně blízkej ten hudební i literární jazyk. Ale začal jsem u toho Kryla – to bylo spojený s tou smrtí. Když umřel, bylo toho plný rádio a televize, tak jsem se ptal našich, kdo to byl, a poslouchal jsem nějaký Best of, a pak jsem poslouchal další desky.

A v tý době jsem začal hrát na kytaru a řekl jsem si, že bych chtěl bejt písničkář. A teprve s odstume jsem objevil Nohavicu. Ale teď se to zase obrací – a zase se vracím k tomu Krylovi. Mimochodem jsem o nich psal i disertační práci – Písňový verš Karla Kryla a Jarka Nohavici.

Zaměřil jsem se na versologii a verše těchhle dvou lidí. A zatímco ten Kryl je pravidelnej – v těch 154 písničkách jsou jen asi tři rytmický odchylky a jen dvě místa, kde není přesný rým – tak ten Nohavica s tím pracuje úplně jinak.

Já jsem to pojmenoval tak, že ten jeho verš má metrický jádro, který je docela přesný – nějakej trochej nebo jamb – ale vedle toho metrickýho jádra jsou tam předrážky. Řekne to buď před tou frází, nebo až potom, a to je hodně rozlítaný, dělá si to jak chce.

Eva Olmerová – Černá Kára 

No, to bylo taky asi 2002, když mi bylo dvacet. A to mám určitě od mámy. Ta ji hodně ctila, poslouchala. Tohle, když jsem slyšel, tak to mě fakt ovlivnilo a zasáhlo. Znám nahrávku od Navarové, ale to mi přijde nemastný neslaný. Od Olmerový jsem slyšel taky různý nahrávky, ale tahle s orchestrem Gustava Broma – to je prostě strašně dobrý.

Mě právě fascinuje, a to jsem se dozvěděl poměrně nedávno, že to napsal Kainar – jak ten text, tak hudbu. Ta emoce a ten prožitek, který tam je… že by to asi ani nešlo, kdyby Olmerová žila spořádaně, kdyby neměla v sobě ty démony.

Vlasta Redl – Opět na Výletě 

To je strašně dobrý, a to jsem třeba objevil před pěti rokama. Teď se přenášíme do pozdější doby. Redl pro mě dlouho zas až tolik neznamenal… Chápeš, Husličky, Galánečka, ty vole, já poslouchal Nirvanu! K těmhle Redlovým písničkám jsem se dostal až mnohem později, po rozvodu, když jsem proplouval těma vztahama, tak mě to oslovilo. Nevím, co bych vypíchnul. Redla poslouchala moje ségra, když nám bylo dvacet. Bylo tam pár skladeb, který mě hrozně oslovovaly, takový to Hrála mi Julii, ale tohle je snad ještě lepší. Prostě skvělej zpěv, skvělý písničky, skvělý melodie a aranže a texty. A do toho je to takovej týpek.

Tady právě – já to znám jako živák z YouTube – kde se na začátku připojí a hraje tam nějaký sóla na elektrickou kytaru a je to až komický, jak se u toho křečovitě kroutí, a pak to odzpívá, a je to taková síla. A pak, když je tam ten fade out, tak se tam zjeví Pavlíček a on prostě začíná hrát postupně, a najednou je tam ten okamžitej nápad a Redl přijde k mikrofonu a říká: „Honza Nedvěd!“ A já si právě pamatuju, jak jsem ho viděl v TV v nějakým rozhovoru. Ta redaktorka se na něco ptala a on jí s kamennou tváří odpovídal úplný nesmysly (směje se), to bylo super.

To je jediný člověk, který je autorem lidové písně. A toho si strašně vážím. A to je taky takovej můj sen, abych něco takového dokázal. Prostě dotknout se té podstaty. 

Záviš - Červený Most 

To je další příklad písničkáře, kterej má pro mě nějaký věci spojený s parametrem lidový tvorby. Tahle písnička – tu jsem vybral, protože je to taky blues, který Záviš moc nehraje. A není ani moc vulgární, vlastně tam není ani žádný sprostý slovo, byť ta pointa…

Nicméně to mám spojený s autentickejma zážitkama. Když jsem studoval v Olomouci, tak jsme tam chodili do hospody Ponorka. Když někdy budeš v Olomouci, tak to je zásadní věc, kam musíš zajít. Jmenuje se to hospoda U Muzea, ale všichni tomu říkají Ponorka. Ono to má takový dveře, jak dveře od ponorky, chápeš. To je hospoda, kde se do teďka kouří normálně, když tam přijdeš. My jsme tam chodili často se spolužákama a jednou jsme tam takhle seděli a najednou někdo pustil cédéčko a já jsem to poslouchal a říkal jsem si: Ty vole, co to je?

Ale mě na tom nezaujala ta vulgarita, ale zase ta poezie, ta hudba, ta dřeň tý existence. A to taky nemá obdoby. On je skvělej skladatel – údajně si na něm ujížděl Jaroslav Uhlíř, ten prý obdivoval Záviše, ale i Gott. Ale ne kvůli těm textům, ale kvůli tý melodice. Je to jednoduchý, ale pronikavý. Má to pro mě nějaký kouzlo, i když tahle věc je na mě až moc jednoduchá.

On je génius přes synonyma. A ten obraz, jak sedíme v tý Ponorce a dáváme si pátý pivo a život máme před sebou – studenti filosofie se Závišem. A pak jsem tam byl o deset let později na jeho koncertě. A on tam přišel, v ruce měl prázdnou láhev vodky a říkal: „Já když jsem přijel, tak jsem to otevřel a celou jsem jí vyklopil, a teďka vám tady zahraju.“ A hrál dobře. Musím přiznat, že jsem vždycky závistivě sledoval, jak hraje na tu kytaru – je to takový prasácký, ale docela přesný a nápaditý.

Playlist na Spotify v kuse

Medailonek Pavla

Odkaz na album Český Folk, kde si ho můžete zakoupit

Něco k poslechu a pohledu :)