Blues Alive 2025: 7 tipů od Uncle George
- Pavel Jartym
- před 16 minutami
- Minut čtení: 4
Šumperk, svátek blues, a já nikde.
No ale když nemůže zrovna Jartym na Blues Alive, pošle tam kamaráda Jirku "harmonikáře ve zbroji", známého jako Uncle George.
Jirka má na hudbu jednoduchý metr: musí to mít koule, musí to být zemitý a hlavně – nemá rád, když muzikanti na pódiu ukazují jenom ego bez hloubky.
Tady je 7 postřehů z Blues Alive 2025 očima bluesmana, který si nebere servítky.
O. J. Žlábek Band
Začneme rovnou tím nejlepším z domácí scény. O. J. Žlábek je jméno, které rezonuje, a Jirka
přiznává, že je "zaujatej", protože kluky zná. Ale i tak – tohle prý byl nátěr.
„Líbilo se mi, že to bylo týmový... Nebylo to, že by jeden dělal křoví a druhej dělal hvězdu, ale že to prostě do sebe zapadalo jako celek," hlásí Jirka.
Jirkova partnerka Veronika dokonce označila vystoupení Ondrovy party za to
nejlepší, co na letošním Blues Alive slyšela. Žádné exhibice, čisté Chicago blues v srdci Evropy.
Kluci v roce 2025 vydali skvělou desku, podívejte se na mojí recenzi zde.
Spolu s talentovaným frontmanem Ondrou hráli - za bicíma rytmické dělo Mára Jurkovič, na
basu a kontrabas “náš” fenomenální Honza Svorník a na kytaru neuvěřitelně “kulervoucí” Jirka
Izzy Maršíček - muzikant, kterému by v USA smekali po každém koncertu :)
The Lettners Combo
Tohle byl Jirkův "černý kůň" festivalu. Rakouská partička, která na to šla úplně jinak.
Žádná basa. Místo ní tuba. Prostě ta velká roura.
„Znělo to jako dixieland, chvílema jako Mládek... ale bavilo mě to prostě, to je něco jinýho, úplně jinej zvuk… osvěžující" popisuje Jirka ten moment, kdy si uši odpočinuly od elektrických kytar. Basová linka hraná na dechový nástroj tomu dodala úplně jiný, pumpující rytmus. Jak říká Jirka: „To je jako z trochu jinýho hudebního světa. Těsně vedle blues. Fakt dobrý."
Mark Hummel
Mark Hummel je legenda a očekávání byla velká. A výsledek? Absolutní klid a přehled. Žádné zbytečné noty.
„Hráli spíš méně než víc... nehráli kraviny, hráli na klid," chválí Jirka.
V dnešní době, kdy se každý snaží předvést co všechno umí, přišel Hummel a jeho kytarista (Anson Funderburgh) s přístupem, že kdo umí, nemusí se předvádět . „Bylo to zemitý, bylo to uzemněný podřizovali sóla celkové skladbě," dodává Uncle George. Tohle je ta stará škola, kterou prostě chceš slyšet.
Beans & Bullets
Slovenská kapela Beans & Bullets. Jirka byl krapet skeptický, říkal si, že nejspíš "není cílovka" téhle party. Ale pak to začalo.
„Připadalo mi to jako hodně na hraně bluesového žánru... To je Black Sabbath. Normálně si představuju jak se do toho ozve hlas Ozzyho Osbourna," glosuje Jirka tvrdé kytarové riffy.
Jenže víte co? Fungovalo to. Kombinace tvrdých riffů a foukací harmoniky ho nakonec dostala. „Skoro bych si je možná i vyhledal, protože ty riffy mě fakt bavily," přiznává. Důkaz, že i kovaný bluesman snese trochu toho hard rocku, když to má šťávu. Zvláště pak bluesman kovaný heavy metalem - což Jirka je.
Sean "Mack" McDonald
Tenhle mladý Američan přinesl na pódium něco, co Jirka nazval termínem "suchý zvuk". Co to znamená?
"Znělo to suše... Chuck Berry je suchej, má suchej zvuk... Ale celkový vyznění tý jeho kytary je přitom šťavnatý. Tak něco takovýho on prováděl," vysvětluje Jirka.
Prostě syrový, "suchý" zvuk kytary, který řeže. K tomu baskytarka velikosti kytary a saxofon. McDonald si navíc střihnul klasický showmanský kousek – vzal kytaru a šel hrát mezi lidi, následován ochrankou. Chvíli i s kytarou za hlavou. I když hru s kytarou za krkem nedokáže Jirka náležitě ocenit, muzikantský herní projev McDonalda velmi uznal, protože hrál prý i velmi zajímavě akordové obraty.
Jirka mi to celé uzavíral takto: „To by se ti asi myslím hodně líbilo. Fakt měl styl. Jako člověk většinou pozná třeba kytarový styl Marka Knopflera, měla výraznej charakter i McDonaldova hra. Doporučuju k hlubšímu studiu."
Alice Armstrong
Jestli měl festival absolutní vrchol, byla to britská zpěvačka Alice Armstrong. Jirkovo hodnocení je v tomto případě až nečekaně poetické.
„Zpěvačka úplně impozantní... zpívala prostě jak bohyně," rozplývá se Jirka nad jejím rozsahem a arzenálem hlasových rejstříků.
Ale co ho zaujalo neméně, byla její kapela. „Když doprovázejí tu hvězdu, tak jim je blbý se předvádět před publikem," shrnul to Jirka svým typickým stylem. Kapela si prostě nedovolila exhibovat, sloužila zpěvačce a písni. „Soutěžili v ukázněnosti," dodává se smíchem. Výsledek? Organický celek, který vás posadí na zadek.
Joanna Connor
Na závěr přeci jen jeden postřeh ze světa vysoce technických hráčských dovedností. Joanna Connor, královna slide kytary, nastoupila ve velkém stylu.
Jirka ji vizuálně popsal jako „indiánskou babičku", která to tam „s tím válečkem drtila".
Energie byla obrovská, technika úžasná. Ale... „Začal jsem v tom cejtit tu exhibici... Oni ti virtuósové jsou k tomu prostě náchylní," vyhodnocuje Jirka po půlce koncertu.
Zatímco začátek byl "nabitý energií" a Joanna působila jako zjevení, nekonečná smršť tónů a repetitivní boogie rytmus nakonec Jirku unavily. “Virtuozita by měla sloužit vyššímu celku. Určitě je to dobrý, ale když je toho moc, tak to zkrátka nedokážu patřičně ocenit”. Špičková hráčská technika je pořád jen nástroj, nikoliv cíl. A někdy je méně více Mark Hummel.
Letošní Blues Alive podle Uncle George?
Vyhrála týmovost, pokora a "suchý" zvuk. Naopak "elektrická ego-nanie" (chraň Bůh, že by se něčeho takového dopouštěl někdo ze zmíněné sedmičky) a nekonečná sóla už tolik netáhla.
Díky, Jirko, za report z první linie! Příští rok už snad osobně.
Komentáře