Volantem Cadillacu na další křižovatce stočte do ulice R&B, protože Baby, Please Come Home

Obal desky: https://www.jimmievaughan.com/discography/baby-please-come-home

A až zaparkujete, tak hoďte niklák do toho překrásného jukeboxu, co tam na vás v té ulici čeká. K hudebnímu poslechu vám vypadne album Baby, Please Come Home z roku 2019 od prvotřídního texaského bluesmena Jimmieho Vaughana. Je to deska, která má pro mě nezaměnitelný šarm a vintage"charakter toho prďáckého bluesového jazyka 20. století, kdy si lidé slušně říkali např. yes sir a yes madam. 

Tyhle věci mě prostě baví - stejně jako např. “britský Ray Charles” James Hunter, náš parádní O. J. Žlábek nebo americké jazzové duo Rachael a Vilray, které jsem na svém blogu taky recenzoval.

Když jsem byl kdysi primárně jen fascinován umem bluesových “čarostřelců”, Jimmie Vaughana jsem si vůbec nevšímal. Jeho zvuk nebyl zkreslený, místo toho byl takový suchý a hlavně pro mě osobně stál ve stínu jeho bráchy Stevie Ray Vaughana. 

Jenže… jak si jdu tou hudební cestou, že hledám spíše bluesovou píseň než slonovinovou věž technického rázu, tak asi nastal správný moment, kdy jsem objevil, co jsem objevit měl. Že, Jimmie Vaughan je možná méně nápadný než jiní, ale o to více dýchá něčím charismatickým - jde si taky svou texaskou cestou, tradičnější, ale to vůbec neznamená, že by byla suchopárnější.

Jak Jimmieho Vaughana vnímám

Jimmie Vaughan si v průběhu své kariéry vyvinul unikátní přístup k bluesové písni. Mě přijde, že jeho styl je "lehký," nezatížený těžkým nánosem zvukového projevu, což ho pro mě řadí do linie bluesmenů West Coastu, Chicaga a Texasu 50. a 60. let, včetně prvků R&B (zejména dechové sekce a klavíru).

Sám hraje prsty, s charakteristickými nájezdy a okamžitě rozpoznatelným, jemně zašpiněním tónem. Preferuje kytary značky Fender a cení si aranžmá s dechovými nástroji. Tímto způsobem velmi zdatně udržuje naživu tradici této bluesové linie - žádné nekonečné kytarové trylkování, ale jednoduchá úcta k formátu písně. 

Proč vás bude deska Baby, Please Come Home bavit?

Protože je to pravou patinou políbené dílo, v němž Vaughan s jemným otiskem a respektem interpretuje skladby svého mládí. On není plagiát, v té atmosféře poznáte, že Jimmie Vaughan tohle prostě žije, nemá potřebu se nijak přetvařovat.

Díky teplému zvuku a preciznímu nahrávacímu procesu (který byl koncipován tak, aby deska fakt zněla, jak z 50. let minulého století) nabízí album příjemný a relaxační poslech, ideální pro chvíli, když chcete parádní a vlastně strukturou jednoduché pojaté rhythm and blues s přímým tahem na branku. 

Kytarové vyhrávky (nejvíce geniální je to v bonusové skladbě Exact Change) jsou pomalé se linoucí jako Mississippi, která se sama ještě stačí kochat svým nádherným okolím. A jejich tak akorát, aby to kořeněné hudební gumbo z duše Jimmie Vaughana vás bavilo a přesně vědělo, kde má přestat. 

3 moje nejoblíbenější skladby, které mě baví

I'm Still in Love with You

Tohle mohu poslouchat pořád dokola. Moc se mi líbí citlivý zpěv Jimmieho a krystalicky nádherná čistota výslovnosti textu. Jde o pomalé a elegantní blues-jazz z pera klasika T-Bone Walkera. Dechy v pozadí nenápadně šumí jak jemný vánek v borovicích. 

Hold It 

Výborná instrumentálka jazzovější barvy. Ty hammondky tomu dávají pořádnou sílu. Tady pečlivě poslouchejte frázování Jimmieho - no není to prostě úchvatné. Jede to skvěle, že? V dálce slyším Granta Greena…

No One to Talk to (But the Blues)

Je o to těch vždy chytlivých stopkách, úsporném kytarovém frázování a pohodově valící se rytmice. Je to taková ta odpichová skladba a autorem je tady country zpěvák Lefty Frizzell.