Jaroslav Pavlíček: Když se hudba jako jazyk srdce potká s řečí kódu
Jaroslav Pavlíček, zakladatel vývojářského studia INITED Solutions, vnímá hudbu jako „jazyk srdce“ a jiný komunikační protokol. Dokáže v ní přitom mistrně využít svůj smysl pro řád – písně pro bohoslužby tak klidně vybírá pomocí excelové tabulky, aniž by v tom spatřoval jakýkoliv rozpor.
„Když vybírám písničky na bohoslužbu, mám excelovou tabulku a jedu prostě v ní. Ne že bych chtěl ignorovat duchovní rozměr,“ říká Jaroslav Pavlíček. „Ale evidentně si Bůh dokáže použít leccos. I ta moje excelová tabulka a organizační metody fungují.“
V Pavlíčkově životě se tak zajímavým způsobem protínají dva světy uvažování: potřeba řádu, díky níž se přes 25 let pohybuje v informačních technologiích, a hudba, v níž nachází prostor, který tabulky nezachytí.
Flétna předepsaná na astma
K hudbě se dostal ve školce kvůli astmatu. „Ten socialismus hledal různé způsoby, jak takové věci řešit. A na astma se třeba předepisovala flétna,“ vzpomíná.
Pamatuje si babiččiny jadrné lidové písně. Brzy přišel Olympic, jehož skladby zpíval ostatním dětem ve školce. Od zobcové flétny přešel ke klavíru, klarinetu, saxofonu a baskytaře.
Hudební škola v Třešti pro něj nebyla jen místem, kde se učil hrát.. Dostával zde první cenné lekce školy života. Když například dostal obtížné klavírní etudy a nebavilo ho cvičit, našel si vlastní cestu: začal komponovat. „Říkal jsem si, že si vymyslím vlastní skladby. Nikdo mi nemůže říct, že je hraju špatně, protože mu odpovím: Takhle jsem si to vymyslel.“ Vlastní hudbu tvoří od té doby.
Řád, který nepopírá emoci
Programování a hudba mohou působit jako protiklady: jedno stojí na přesnosti, druhé spojujeme s emocí a intuicí. Pavlíček to tak nevidí. Hudební teorii vnímá jako složitý systém blízký matematice i softwarové architektuře. „Hudba je uvnitř velmi organizovaná, je plná pravidel. Na teoretické úrovni je velmi komplikovaná a tam vidím paralelu se světem softwaru — s matematikou, přesností a organizovaností.“
Pravidla podle něj nejsou cílem, ale prostředím, v němž může vzniknout něco živého. Ani improvizace není nahodilá: muzikant se pohybuje v harmonii, rytmu a formě, uvnitř hranic však hledá vlastní cestu. Totéž napětí zná z vývoje softwaru i vedení lidí.
Manažer za klavírem
V Církvi bratrské Pavlíček hraje na klavír a vede hudební skupinu. Vybírá repertoár, hlídá opakování písní, rozděluje úlohy a skládá fungující celek. Vedení dobrovolnického souboru považuje za manažersky srovnatelné s vedením firmy.
Největší tvůrčí prostor nachází v mezihrách a sólech: z tématu pomocí variací vytváří vlastní hudební část. Vymýšlení pro něj ale nebývá romantickou chvílí, kdy inspirace přichází sama.
„Ten proces, kdy je potřeba něco vymyslet, mě vlastně nebaví. Není příjemný. Ale z výsledků jsem nadšený. Miluju to, když se to povede.“ Tvorbu tak popisuje spíše jako řemeslo: někdy tlačí, někdy vzdoruje, ale dobře odvedený výsledek přináší radost.
Od Olympicu k Zappovi
Pavlíčkův hudební vkus se nevejde do jednoho žánru. Na střední škole však vnímal oddělené tábory příznivců kytarové hudby a techna; každý měl jasno, kam patří. Hranici pro něj prolomila skladba „Poker Face“ od Lady Gaga. Díky ní přestal hudbu rozdělovat do pevných “škatulek”.
Hudba podle něj ale umí lidi také rozdělovat. Vzpomíná na generační spory o bicí v kostele, kde se hudební vkus stával hranicí mezi staršími a mladšími.
Vedle Olympicu nebo Metallicy si oblíbil také Franka Zappu. Jeho tvorbu neposlouchá pouze jako hudbu, ale i jako svébytnou sondu do americké historie a společnosti. Texty si žádají znalost dobového kontextu — a právě jeho objevování bylo pro člověka vyrůstajícího v socialistickém Československu poučné.
Novou hudbu dokáže nalézt i v reklamách nebo ve videích o dronech. „Mám rád reklamy, protože na nich pracují hrozně chytří lidé. Jsou promyšlené a kolikrát do nich dají nějakou opravdu skvělou perlu.“ Nejde mu tedy tolik o žánr jako o nápad, zpracování a schopnost hudby něco sdělit.
Zakázané d moll a tón tónů
Pavlíček má ovšem i ryze osobní hudební jistoty. Jeho oblíbenou tóninou je d moll, kterou vnímá jako tklivou a magickou. Právě proto si ji při skládání vědomě zakázal. Nechtěl pokaždé sahat po stejném a osvědčeném místě jen proto, že mu přirozeně vyhovuje.
Mezi jednotlivými tóny u něj vede B. „Béčko má magickou moc. To je tón tónů,“ usmívá se. Zároveň ho fascinuje, jak nepatrná změna dokáže proměnit celý hudební systém. „Řekne se: Pojďme to dát o půl tónu výš. A celé se to rozsype. Je to masakr.“ Malý fyzikální posun může změnit polohu hlasu, prstoklady i celkový pocit ze skladby.
Melodii přitom nevnímá jen sluchem. Dokáže si ji představit jako pohyb nebo trajektorii v prostoru. Hudba pro něj není abstraktní soubor značek, ale téměř viditelný děj, a to mi přijde opravdu velmi zajímavé.
Basa, která duní v břiše
Ačkoliv při bohoslužbách často usedá ke klavíru, jeho nejosobnějším nástrojem zůstává bezhlavicová baskytara, kterou dostal k maturitě. „Když si můžu v kostele vybrat, na co budu hrát, vždycky zvolím basovou kytaru. To je moje srdcovka. Mám rád, když basa duní v břiše.“
Když se k nástroji po delší přestávce potřebuje vrátit, má vlastní metodu. Pustí si koncert Olympicu v Lucerně a několik dní hraje s kapelou. Přijdou puchýře, ztvrdnou a prasknou — a basa je znovu v ruce. V samotné hře přitom oceňuje jednoduchost a rytmickou pevnost. Basista podle něj nemá hudbu přeplňovat, ale držet ji pohromadě.
V poslední době ke svým nástrojům přidal také bicí, na které se učí v podzemní zkušebně na pražském Karlově náměstí. Jeho hudební cesta se tak ani po desetiletích neuzavírá. Jen pokračuje dalším nástrojem, novými pravidly a jiným druhem pohybu.
Kdyby měl hudbu vysvětlit někomu, kdo ji nikdy nezažil, nesahal by nakonec k matematice ani k teorii. „To je jazyk srdce,“ říká. „Jiný komunikační protokol. Jiná řeč.“
Komentáře