Co nám Nolanův Odysseus říká o člověku jako takovém?

Film Odysseus v režii Christophera Nolana není jen velkoryse pojatým dobrodružstvím evropského eposu, ale i vlastně hlubokou sondou do lidské psychiky, společnosti a povahy moci.

Co si z tohoto filmového drama můžeme odnést pro pochopení sebe sama i světa kolem nás, obzvláště v hektickém 21. století?

Vedl jsem o tom rozsáhlejší diskusi s mým švagrem, koučem a mentorem osobního rozvoje Pavlem Jurečkou, který film analyzoval z pohledu lidského chování a hodnot.

Film jako zrcadlo lidské přirozenosti

Podle Jurečky film mistrně ukazuje, co se stane s člověkem, když se ocitne v extrémních podmínkách a zmizí společenské normy. Základní lidské pudy a „animálnost“ se derou na povrch.

Jedním totiž z nejvýraznějších motivů filmu je transformace řadových vojáků a jejich chování po pádu Tróje. Nolan neukazuje válku jako sterilní střet armád, ale obnažuje surovou realitu vojenského drancování a ztráty zábran.

Pavel Jurečka v této souvislosti poukazuje na univerzální vzorec chování, který překračuje staletí.

Tento fenomén se podle něj neomezuje na starověký mýtus, ale je varovnou paralelou pro jakýkoliv moderní konflikt:

„Ve chvíli, kdy člověk dostane zbraň a povolení zabíjet – nebo prostě jen zabíjet, aniž by to byl přímý rozkaz, spíše jen svolení – probudí se v něm něco, co už v sobě má každý, kdo do armády vstoupí. Je to znepokojivá paralela, která platila v první i druhé světové válce a platí v každém dalším konfliktu: armáda a vojáci sice likvidují nepřátelské síly, ale tím to nekončí. Vždycky tam dochází ke znásilňování, vybíjení a likvidaci civilního obyvatelstva, tedy lidí, kteří s tím nemají nic společného.“

Velmi zajímavý je i filmový moment reakce samotného Odyssea na vyplenění Tróje. Když vidí hrůzy, které jeho plán způsobil, je překvapený a zaskočený. Toto uvědomění je začátkem jeho dlouhé a bolestné cesty domů, která je zároveň cestou k vnitřnímu očištění. Také je cítit, že chápe, proč jeho muži drancují – vnímá to jako jejich zvrácenou odměnu za prožité utrpení 10 let strávených ve válce, a proto je nechává být.

Film ale otevírá ještě jednu nepříjemnou otázku: proč člověk vůbec potřebuje své násilí nějak ospravedlnit? Trojská válka má svůj velký příběh o Heleně, cti a spravedlivé odplatě. Pod ním ale můžeme vidět také mnohem obyčejnější lidské motivace – moc, kořist, slávu nebo touhu vítězit.

Jurečka upozorňuje, že právě tato potřeba dát vlastnímu jednání morálně přijatelný význam je hluboce lidská. Člověk si jen obtížně připouští, že něco dělá pouze z chamtivosti, zloby nebo touhy po moci. Potřebuje příběh, díky kterému může sám sebe stále vnímat jako toho, kdo jedná správně. A právě v tom je starověký příběh překvapivě současný.

Od chytrého stratéga k moudrému člověku

Středobodem celého eposu, není Troja, ale samotný Odysseus – postava procházející dvacetiletou transformací. Pavel Jurečka oceňuje zejména psychologickou propracovanost jeho profilu. Odysseus není bezchybný hrdina, ale člověk, který si uvědomuje své selhání a snaží se za něj nějakým způsobem nést odpovědnost:

„Ten člověk mi byl sympatický, i když se dopustil zvěrstev. Ale sympatický je kvůli tomu, protože přijal odpovědnost za to, co udělal. On svou chybu pochopil. Ukázal moudrost a ta byla ztvárněná velmi pěkně – věděl, co udělal špatně, uvědomil si to, 20 let s tím zápasil a pracoval na sobě, aby našel klid a rovnováhu. Na začátku to byl chytrý člověk, generál, který umí spoustu věcí, umí strategii, umí vést lidi, umí válčit. A na konci filmu se z něj stává člověk, který získal moudrost, nabral zkušenosti, pochopil a uvědomil si hodnoty.“

Odysseus je tak vykreslen jako někdo, kdo je „o krok dál“ a chápe lidskou psychiku. A také ví, že lidé pod tlakem selhávají, a proto s nimi jedná strategicky, i za cenu lži. Věděl, že by voják při mučení pravděpodobně tajemství dřevěného koně prozradil, aby si zachránil život. Jeho lež byla pragmatickým rozhodnutím založeným na znalosti lidské přirozenosti.

Právě proto moudrost ve filmu není prezentovaná jako to, co je totožné na stejné úrovni s morálním štítem našeho hrdiny. Ona znamená schopnost předvídat lidskou slabost a někdy přijmout rozhodnutí, jehož důsledky musí poté vůdce nést jako břímě jen on sám.

Možná právě zde leží jeden z nejzajímavějších rozdílů mezi chytrostí a moudrostí, který film ukazuje. Chytrý člověk dokáže najít řešení. Moudrý člověk už zároveň chápe, co jeho řešení způsobí ostatním – a jakou cenu za něj nakonec zaplatí on sám.

Odysseovo podvědomé nutkání a ztráta paměti

Další symbolicky nosný pilíř děje je Odysseus, který se po ztroskotání ocitá na ostrově u nymfy Kalypso, kde pojídá květy lotosu, aby jakoby zdánlivě zapomněl na svou minulost a utrpení. Jak ale sama nymfa podotýká, některé věci nelze zcela vymazat, protože zůstávají hluboko uvnitř. Ačkoliv se Odysseus vědomě snaží svou minulost potlačit, jeho podvědomí ho neustále táhne ke břehu, kde tráví čas sbíráním trámů a stavbou lodi - to mi přijde jako nádherný symbol.

Dělá to instinktivně, aniž by chápal proč – je to vnitřní puzení, kterému nerozumí, ale které odhaluje, že jeho pravá podstata a osud se derou na povrch navzdory ztrátě paměti.

Pavel Jurečka tento stav vysvětluje jako projev hluboko zakořeněných hodnot, které přetrvávají i po ztrátě vědomých vzpomínek. Přirovnává to k lidem s amnézií, u kterých může vzpomínky znovu aktivovat setkání s něčím, co pro ně mělo skutečnou osobní hodnotu. Odysseovo nevysvětlitelné nutkání stavět loď je přesně takovým projevem jeho identity, která se snaží obnovit spojení se svým údělem.

„Nevěděl přesně proč, ale po něčem hluboce toužil. Bylo to ono vnitřní puzení, které cítil v srdci, i když ho nedokázal pojmenovat. Mnoho lidí po úrazu nebo těžkém traumatu popisuje podobný stav: podvědomí jim říká, že se musí k něčemu vrátit. Často jim v takové chvíli pomůže setkání s něčím, co pro ně má skutečnou hodnotu – s něčím, co v nich znovu vyvolá pocit naprostého pohlcení, stav ‚flow‘. Jakmile si na to člověk vzpomene, aktivují se v mozku ty správné synapse a cesta k paměti se znovu otevře.“

Víra a smysl jako základ přežití

Vedle Odyssea film silně vykresluje i postavu Pénelopé, která na Ithace čelí nátlaku nápadníků. Její vytrvalost a vnitřní síla odkazují k základním psychologickým principům lidské odolnosti, které Pavel Jurečka připodobňuje k myšlenkám Viktora Frankla:

„Člověk, který ztratí víru nebo naději, končí. Vychází to z logoterapie Viktora Frankla, který v koncentračním táboře zjistil, že lidé, kteří umírali, byli ti, kteří ztratili naději. Ti, kteří věřili, že to skončí a že budou moci žít dál, byli silnější. V těchto podmínkách je držela právě ta vůle. Ve chvíli, kdy má člověk smysl života, vydrží a snese mnohem víc. A v okamžiku, kdy ho ztratí, přestává žít.“

Proč potřebujeme filmy jako Odysseus?

Nolanův snímek neposkytuje laciné odpovědi ani prvoplánovou zábavu. Místo toho nutí diváka přemýšlet o etických volbách, lidské slabosti i schopnosti nést následky vlastních činů.

Závěrem Pavel Jurečka shrnuje celkový význam díla:

„Je to úžasné dílo, které přesahuje rámec běžné kinematografie. Je to především hluboká výpověď o lidství a o člověku. Je to příběh člověka...“