Zdroj obrázku: DALL-E a moje hlava :)
Oba rodiče měli rádi knihy. Doma jsme jich měli spoustu. V knihovnách po celém bytě. Kolikrát i ve dvou řadách v regálu. Jako malá jsem je ráda počítala. Nepamatuji si číslo, ale bylo to přes sedm set, osm set, možná i devět set knih.
Já sama jsem se rozečetla na základní škole. Nejvíce asi, když jsme si měli vést čtenářský deník (sešit, kam si žáci psali shrnutí přečtených knih s vlastním názorem), v době, kdy jsme jakoby soutěžily se spolusedící spolužačkou. Obě jsme rády četly. Já, tuším, vyhrávala v počtu přečtených knih. V té době jsem nejraději četla dobrodružné romány Enid Blytonové. Konkrétně Správnou pětku, Tajnou sedmu, sérii Tajemství a Dvojčata. Oblíbených autorů a sérií jsem měla více, ale na těchto jsem vyrůstala a jsou mi milou vzpomínkou.
Když mi bylo dvanáct nebo třináct let, rozhodla jsem se napsat knihu. Dobrodružnou, se ví. Zapojila jsem do nápadu svou kamarádku-spolusedící spolužačku, ale psala jsem vlastně já sama. Nedopsala jsem ji. Vrátila jsem se k ní v patnácti letech a pak ve dvaceti a ještě později. V průběhu oněch let jsem ji více rozepsala, ale dost jsem i zapomněla, co jsem chtěla vše napsat. Jak to dopadlo? Nechte se překvapit. :)
Obecně můžu říct, že psaní mě baví. Ve své sbírce mám povídky, bajku a pár rozepsaných nápadů na povídky či romány. Ve škole jsem hodně psala a dost mě to bavilo. Bohužel jsme si texty nemohli nechat a mě tehdy nenapadlo si je přepisovat nebo ofotit (tehdy ještě nebyly chytré telefony, i když se jejich expanze blížila), takže má maturitní práce o velkém bratrovi je dávno zapomenuta. Škoda. S příchodem vysoké školy mé kreativní psaní šlo z kopce. Přestaly výzvy, kamarádi odešli za svými dobrodružstvími a já se k psaní vrátila až po vystudování. Jak to bude dál? To se uvidí. Zatím si tu píšu a tiše vzpomínám. :)
Comments