Pavel Jartym st.: O překládání Božího Slova

Pavel Jartym
20. 7.
Minut čtení: 6

Můj otec je profesionální biblický překladatel a tak rozhovor na toto téma byla jasná volba.

Medailonek a kontext o mém otci najdete zde.

Co tě při překládání Bible nejvíce překvapilo nebo hluboce oslovilo?

Při překládání Bible mě asi nic vyloženě nepřekvapilo, ale spousta věcí mě hluboce oslovila. Často se vracím k evangeliím, třeba k příběhu o utišení bouře na Galilejském jezeru v Markově evangeliu. Je to sice krátký text, ale skrývá se v něm spousta vrstev a podtextů, které si člověk při běžném čtení neuvědomí.

Zaujalo mě třeba to, že Marek používá výraz „Galilejské moře“ místo „Galilejské jezero“. V židovské představě 1. století moře představovalo nebezpečnou sílu. A když se učedníci bojí, budí Ježíše – on mezi tím usnul, ani bouře ho neprobudila, ani to, že se loď plní vodou. Učedníci jsou vyděšení a říkají doslova: „Učiteli, je ti jedno, že hyneme?“

On se probudí, vstane a řekne moři – a teď je zajímavé, že tam není „rozkázal moři“, ale „řekl moři: Utiš se“. Kdybychom to popisovali dnes, řekli bychom, že musel křičet, aby přehlušil bouři a slyšeli ho učedníci. Ale Marek tam skutečně použije sloveso „řekl“.

A to slovo odkazuje na první knihu Bible, na Genesis, první kapitolu. Když Bůh tvoří, také používá sloveso „řekl“: např. řekl „Budiž světlo“ – a bylo světlo.

Takže tady vidíš to propojení a to, že postava Ježíše je něco víc než jen židovský učitel. Učedníci to tak taky vnímají, protože na konci této epizody se diví: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr a moře?“

Hodně mě taky zaujaly rukopisné varianty, třeba když někteří písaři zřejmě chtěli vyprávění zdramatizovat, a tak napsali, že „loď se potápěla“ místo původního „loď už byla téměř plná“. Anebo drobnosti, jako zmínka o „dalších lodích“, které ostatní evangelisté vůbec nezmiňují. Historici tu událost berou jako něco, co musel vyprávět přímý svědek. Říká se, že zdrojem Markova evangelia byl apoštol Petr, se kterým se Marek osobně znal. Takže jde o detail, který musel zaznamenat někdo, kdo byl u toho.

Zajímavé je, že Lukáš ani Matouš tenhle detail nepřevzali. Možná ho nepovažovali za důležitý, nebo se na událost dívali z jiného úhlu. Je to jako když se něco stane na ulici – je tam víc svědků, každý to vnímá po svém a každý pak popíše něco trochu jiného. Ta svědectví se v detailech liší, ale nepopírá se tím, že k události skutečně došlo.

A stejně tak je to i s evangelií: berou se jako osobní svědectví lidí, kteří něco zažili. Jeden si všiml jednoho detailu, druhý jiného, nebo chtěl zdůraznit něco jiného. Ale všichni mluví o té samé události.

Jak se při překladu vypořádáváš s dilematem věrnosti originálu vs. srozumitelnosti pro čtenáře?

Při překládání považuji za klíčovou otázku samotnou překladovou metodu. Například ekumenický překlad (ČEP) používá princip tzv. dynamické, dnes spíše funkční ekvivalence. To znamená, že se překládá podle smyslu, tak, aby text oslovil dnešního čtenáře podobně, jako oslovoval čtenáře v 1. století. Důraz se klade na srozumitelnost a čtivost.

Naopak Český studijní překlad (ČSP), na kterém jsem se podílel, má jiný cíl: být co nejvěrnější originálu, doslovnější, a sloužit jako nástroj pro hlubší studium. Používá poznámkový aparát, kde vysvětlujeme významy tam, kde by přímý překlad z řečtiny nedával smysl. Například u výrazů jako „synové ženicha“, což je hebraismus, který bez vysvětlení nemusí být srozumitelný.

Některé věci, třeba slovosled nebo konkrétní výrazy, sice nemění význam, ale z hlediska studia textu mohou být velmi důležité – právě proto jsme na ně dávali pozor.

Které biblické místo pro tebe bylo při překladu nejtěžší a proč?

Za nejtěžší místa k překladu považuji Pavlovy epištoly, hlavně List Římanům a 1. list Korintským. Obsahují složité pasáže, které umožňují více výkladů, a já se při překladu musel rozhodnout pro jeden z nich. Velkou výzvou je také práce s textověkritickými variantami v rukopisech; často je na překladateli, aby zvolil preferovanou variantu.

Základní pomůckou je kritická edice řeckého novozákonního textu Nestle-Aland, která porovnává stovky řeckých rukopisů. Ale nejde o žádné dogma. Některá slova jsou tam uvedena v závorkách, čímž editoři vyznačují nejistotu ohledně jejich původnosti a ponechává to rozhodnutí na překladateli.

Například v Marek 1,1 – slova „Syn Boží“ v původním textu Sinajského kodexu ze 4. století a kodexu Koridethi z 9. století nevyskytují. Pravděpodobně je písař vynechal z únavy nebo kvůli zkracování posvátných jmen (tzv. nomina sacra). Podle mě je důležité, aby o těchto variantách čtenář věděl, a proto je uvádíme do poznámek pod čarou. Mimochodem, v nejnovější 29. edici Nestle-Aland by měla tato slova být bez hranatých závorek.

Jak tě osobně formovala dlouholetá práce s biblickými texty?

Dlouholetá práce s biblickými texty mě formovala hlavně tím, že mě přiměla přemýšlet o významu slov a hledat co nejpřesnější ekvivalent v češtině. Uvědomil jsem si, že kromě znalosti výchozího jazyka – helénistické řečtiny nebo hebrejštiny – je snad ještě důležitější dobře znát češtinu. Jen tak se dá text předat srozumitelně a zároveň čtivě.

Časem se mi také stává, že na text začnu nahlížet jinak, s větším odstupem a hloubkou. To přináší prostor pro další vývoj a zpřesnění.

Existuje nějaká kniha nebo pasáž, která tě vždy inspiruje, i když ji znáš téměř nazpaměť?

Kromě evangelií mě v poslední době hodně oslovily deuterokanonické knihy Starého zákona, především Kniha Sírachovec. Patří mezi moudroslovné spisy a obsahuje mnoho hlubokých myšlenek. Zaujala mě zvláště pasáž o moudrosti a jejím „počátku“, kde je použito řecké slovo arché.

To slovo neznamená jen časový začátek, jak by se mohlo zdát, ale také „zdroj“, „základ“ nebo třeba „princip“. A tahle významová šíře se objevuje i v prvním verši Markova evangelia: „Počátek evangelia o Ježíši Kristu“. I tam může arché znamenat víc než jen chronologický začátek – může jít o základ nebo hlavní pravidlo, na kterém všechno stojí.

Právě takové souvislosti se snažím čtenářům zpřístupnit i v poznámkách k překladu.

V čem se dnešní překladatelská práce liší od té, když jsi začínal?

Snažím se text víc zpřístupnit dnešnímu čtenáři, ale zároveň zachovat dobové reálie. Například raději ponechávám výrazy jako „Pascha“ místo „Velikonoce“ nebo „Galilejské moře“ místo „Galilejské jezero“ v případě Markova evangelia, protože tyhle drobnosti nesou určitou významovou nuanci a odrážejí styl jednotlivých evangelistů. Například Marek často používá spojku „a“ nebo historický přítomný čas, a nechtěl bych, aby to v překladu nezaniklo.

Dnešní české překlady Bible považuji za velmi kvalitní. Každý z nich má ale trochu jiné zaměření. Ekumenický překlad byl ve své době důležitý svou srozumitelností, Český studijní překlad je doslovnější a vhodný ke studiu, Jeruzalémská Bible vyniká bohatými poznámkami, Bible 21 je moderní a čtivá a Kralická Bible má svou hodnotu nejen historickou, ale i díky svým výkladovým poznámkám.

Do budoucna by bylo dobré, kdyby moderní vydání Bible transparentněji ukazovala textové varianty a vývoj textu v průběhu historie – aby čtenář měl možnost vidět, jak se text formoval a jaká rozhodnutí překladatelé dělali.

Jaký vliv má tvůj překladatelský přístup na tvoji osobní víru?

Někdy to spolu nemusí úplně souviset. Můžeš překládat text, ke kterému nemáš vztah. Ale v mém případě jsem překládal a překládám text, ke kterému vztah mám – vlastně už od dospívání. Když jsem začal chodit na střední školu, měl jsem tehdy Nový zákon v překladu protestantského teologa Františka Žilky. Byl to podle mě na svou dobu výborný překlad, a tehdy mě hodně zaujala třeba kniha Zjevení. Pamatuji si, že jsem tento překlad Nového zákona měl pod polštářem. I když jsem mu tehdy ještě nerozuměl, cítil jsem, že tohle slovo je úplně jiné než to, které čtu v beletrii nebo novinách. Četl jsem hodně, ale proč mě to tak silně zasáhlo, to vlastně dodnes neumím racionálně vysvětlit.

Pak uběhl nějaký čas a v osmdesátých letech minulého století jsem se setkal se Svědky Jehovovými, kteří mi začali dokazovat, že překlady, které používám, jsou špatné. To byl jeden z důvodů, proč jsem se začal zajímat o původní text – abych si ověřil, jak to vlastně je. A pak ve mně vyrostla silná touha věnovat se řeckému textu, i když to tehdy nebylo jednoduché. Pomůcky téměř neexistovaly, Nový zákon v řečtině se nedal běžně koupit, byl dostupný jen studentům teologických fakult.

Na začátku devadesátých let minulého století jsem pak byl přizván k překladu Českého studijního překladu Nového zákona, který vznikal pod záštitou Křesťanské misijní společnosti.“

Kdybys mohl dát jednu radu mladému překladateli Bible, jaká by to byla?

Kdybych měl dát jednu radu mladému překladateli Bible, pak by to bylo: neustále se uč a vzdělávej – jak v původních jazycích, tak v češtině. Znát dobře mateřský jazyk je stejně důležité jako rozumět biblické řečtině nebo hebrejštině. A zároveň studuj kontext a souvislosti textu, protože mnohé se ukáže až s časem, odstupem a zkušeností.

Je důležité prohlubovat svůj přístup – nebát se pustit se do samotného překládání a učit se i z chyb. Bez toho se člověk nemůže posunout dál, nemůže začít vidět nové souvislosti a hloubku textu.