Přináším rozhovor s mým kamarádem harmonikářem Jirkou. Tak si to užijte.
Jinak Jirka napsal skvělého průvodce, jak začít na harmoniku, nebo o bluesové jihočeské stopě.
A takhle Jirka popsal, co je to blues.
Takhle třeba spolu hrajeme skladbu Hello Josephine.
Pamatuješ si, kdy jsi poprvé vzal do ruky harmoniku?
Poprvé jsem na harmoniku foukal jako dítě. Tehdy se prodávaly dlouhé čínské harmoniky, možná s dvaceti dírkami. Přesně opravdu už nevím.
A kdy ses na ni začal učit pořádně?
To přišlo až později, když jsem pracoval na dráze a zvedal závory. Měl jsem i v té době nějakou z těch větší harmonik. Začal jsem si odvozovat, jak jsou poskládané tóny a rozlouskl jsem to. Naučil jsem se pár lidovek – třeba Na Šumavě je dolina, Vínečko bílé nebo Černé oči, jděte spát. Pak jsem šel na vojnu a potkal jsem tam týpka jménem Petr Firich. Mimochodem, hodně zajímavý člověk, Ten mě hodně ovlivnil. Naučil mě poslouchat Dylana, nad kterým jsem do té doby ohrnoval rypák protože jsme ho považoval za měkotu. Měl jsem v té době za sebou totiž metalovou a punkovou minulost.
Petr mě taky naučil poslouchat blues a brát bluesovou basu k jeho písničkám. A samozřejmě, Petr hrál na foukačku. Už na tu „správnou“ – desetidírkovou diatoniku.
Po vojně sis tedy pořídil harmoniku a učil se sám?
Jo, pořídil jsem si v Guitar parku – tenkrát se to jmenovalo asi jinak – asi tři kvalitní diatoniky. Ale moc jsem nehrál. Měl jsem tak nějak obecně dlouhou muzikantskou pauzu. Ale zrovna třeba blues jsem poslouchal.
Měl jsou trochu kytarové ambice a bavili mě docela električtí řezníci (poznámka: to je s Jirkou náš termín pro blues-rockové kytaristy, co drtí často technicky hodně náročná ale o to víc studenočumákatá sóla v každé druhé skladbě).
Ale den, kdy jsem se k harmonikám vrátil si pamatuji skoro přesně. Bylo to v období covidu. Se dvěma kamarády z horolezeckého oddílu jsme byli na čundru na Kokořínsku. Seděli jsme u ohně a Přéma vytáhl harmoniku.
Půjčil jsem si ji, zahráli jsme si, dokonce existuje video, a od té doby jsem prakticky nevyndal harmoniku z huby.
Nejprve jsem oprášil ty své tři, které se mi povalovaly doma. Znovu jsem se pustil do
hraní. Oslovil jsem kamaráda z vojny Petra Firicha a ptal se ho, jak je to v blues s tím používáním jiných harmonik, než je tónina skladby.
Pak přišel Matěj Ptaszek. Ten mě hlavně úžasným způsobem nakopnul a namotivoval. Říkal třeba, že on se učí na harmoniku tím, že poslouchá trumpeťáky. Zkráta Matěj je živel a je velice inspirativní.
Poslouchal jsi pak blues a harmonikáře?
Jo, dost jsem se do toho ponořil. Načítal jsem si ty věci a hledal významné harmonikáře a bluesmeny, dělal si playlisty na Spotify. Mám to všechno k dispozici. Kdyby si chtěl někdo rozšířit přehled, tady jsou. Jo, a já moc nerozděluju blues na to s harmonikou a bez harmoniky.
Po vzoru Matěje poslouchám blues hrané na všechny nástroje a pak to napodobuju na foukačku. Mimochodem, kytarové riffy Billyho Gibbonse jsou pro hraní na harmoniku jako stvořené, nemyslíš?
Kteří tři harmonikáři tě nejvíc teď nejvíce inspirují?
Momentálně Sugar Blue, Matěj Ptaszek a Sonny Boy Williamson II. Ale kdybys se mě zeptal před půlrokem, asi bych odpověděl jinak. A zrovna tak nejspíš odpovím jinak za půl roku.
Jaké melodie po tobě lidé chtějí, když vidí harmoniku?
Nejčastěji melodii z filmu Tenkrát na Západě. A potom Oranžový expres. Ten je mimochodem technicky dost náročný a já se mu vyhýbám. To jsou takové harmonikářské klasiky.
Jakou hudbu teď momentálně posloucháš? A kolik je tam z ní harmoniky?
Harmoniku v posledních týdnech a měsících v poslechu dost zanedbávám. Teď mě zajímá
spíš mountain banjo, apalačská muzika a podobné žánry. V těchhle stylech často hrají housle. A zajímavé je, že některé houslové party jsou melodicky hodně podobné těm
harmonikářským. Někdy jsou ty melodické linky úplně jakoby ušité pro foukací harmoniku.
Jaký život by měl vést správný bluesový harmonikář?
Měl by vést život punkový. Život plný zážitků a inspirace. Potřebuje nasávat podněty – ať
už z přírody, města nebo vlastních zkušeností. Hudba je jako vaření, potřebuješ ty správné ingredience.
Abys mohl hrát, musíš mít buď naposloucháno jiné muzikanty, nebo nasbíráno zážitky ze života. Zážitky a zvuky. Ať už zurčení vody, křik ptáků nebo průmyslový kravál z fabriky.
A jak si říkal o těch závorech – to je docela bluesové povolání, ne?
Jo, možná bluesové, možná country road. Bylo by skvělé žít tak, aby člověk mohl kašlat na to, jestli se uživí. Ale zároveň je dobré, když se muzikant neživí jen hudbou – já vím, je to protimluv. I kdyby se člověku dařilo bůhvíjak, měl by si občas třeba zapracovat na poli nebo v lese, aby nezpychnul a neodtrhnul se úplně od kořenů inspirace.
Jaké profese jsou podle tebe bluesové?
Všechny které inspirují. Myslím, že obecně práce na železnici, na řece, dřevorubec nebo zemědělec. Ale taky těžká práce v dolech nebo ve fabrice. Určitě je ale taky inspirující třeba práce výčepáka v pivní chcánkárně VI. cenový skupiny.
Když jsme u těch řek - podívejte se na detail o řece Mississippi nebo obecně zajímavosti o řekách.
Comments